Meyers, který studoval severokorejskou propagandu i dějiny KLDR, popírá, že by severokorejský režim byl komunistický nebo stalinistický, a to nejen proto, že ani Pchjongjang o komunismu už nehovoří (sám se označuje za socialismus korejského typu). V knize Nejčistší rasa, kterou vydalo nakladatelství Ideál, naopak uvádí, že severokorejský režim má nejblíž k fašizujícím meziválečným nacionalistickým a šovinistickým hnutím.

Podle něj je severokorejská ideologie ovlivněna ideologií meziválečného japonského militaristického Japonska, které také kladlo na přední místo armádu a obětování se pro vlast a pro císaře. Ideologii se Kim Ir-senova země přizpůsobila. Horu Fudži tak nahradila hora Pektusan a zakladatelem národa se stal polomytický Tangun. Zůstala ale rasová nadřazenost, patrná zejména v tom, jak se severokorejský režim dívá na Američany, ale i na nekorejské Asiaty.

Myers ale zdůrazňuje i odlišnosti od japonské ideologie. Pchjongjang nemá imperiální touhy a netouží ovládat okolní země, jen sjednotit celou Koreu. Svou rasu považuje za nadřazenou morálně, ale ne fyzicky. Otevřeně hlásá, že Korejská rasa je jedna z nejstarších a také nejryzejších, která musí čelit složitým nástrahám nepřátelského světa, a to dokáže jedině pod silným vůdcem.

Americký autor žijící v Korejské republice také ukazuje, že KLDR sice staví na vůdci, kolem něhož vzniká kult osobnosti, tento kult je odlišný od stalinisticko-maoistického, i od konfuciánských tradic. Korejská ideologie nestojí na vzdělávání se, na studiu marxismu a předávání zkušeností. Vágní ideologii čučchce považuje Myers jen za vnější atribut určení pro okolní svět, aby i KLDR měla vlastní ideologii a zastírala svoje rasové názory.

Ideologie postavená na emocích

V knize tvrdí, že korejská ideologie je postavená na emocích, kdy vůdce ztělesňuje mateřskou vlast, který ochraňuje své děti. Právě tento přístup spolu se zdůrazňováním nacionalistických, šovinistických a rasových aspektů vede k tomu, že severokorejský režim stojí za svým vůdcem a věří mu přes všechny problémy, jimž musí čelit.

Situace je tedy odlišná od zemí komunistického bloku, kde lidé přestávali věřit ideologii, jež nesplnila slibované, a jen předstírali loajalitu režimu slibujícímu lepší zítřky, které nepřicházely. V KLDR cítí lidé spojení se svými soukmenovci a s vlastí, která čelí nepřízni světa.

Myersova kniha nabízí velmi poutavý vhled do severokorejské ideologie, který mnohé odhaluje, i když je dobré si zachovat kritický odstup. Zejména ono ztotožnění se s vůdcem zdaleka nemusí být úplné, jen nemusí být vidět, stejně jako drolící se jednota. I obyvatelé KLDR se dostávají k informacím z okolního světa, nejsou už tak dokonale izolováni, jako v sedmdesátých nebo ještě v devadesátých letech.

Ne zcela přesné jsou informace o tom, jak probíhala jednání o uzavření příměří po korejské válce, které Phcjongjang vydává za své vítězství (jednání probíhala na základě sovětské iniciativy už od roku 1951 a ne, že by s nimi Moskva souhlasila až po Stalinově smrti), tak to, jak může být v armádě tolerována jistá neposlušnost daná spontaneitou Korejců. Agentka Kim Hjon-hi, která spáchala atentát na letadlo jihokorejských aerolinií, uváděla v autobiografické knize Slzy mé duše, jak tvrdý a nemilosrdný byl výcvik vedený v duchu brutality japonské císařské armády.