Pukas byl za války příslušníkem litevských mobilních komand, která ve vesnicích na územích obsazených nacisty hledala a popravovala Židy. Po válce se přestěhoval na Nový Zéland a v klidu tam dožil až do roku 1994, kdy ve věku 80 let zemřel, aniž by čelil spravedlnosti.

V rozhovoru, který se nyní poprvé dostává na obrazovky, se smíchem líčil, jak Židé popravovaní v lesích za vesnicemi "létali vzduchem", načež ze sebe začal vydávat zvuky připomínající naříkající ptáky. "Někteří Židi křičeli jak husy, víte?" vzpomíná.

Stringer s ním natočil rozhovor už v roce 1992 v Aucklandu, nyní se po letech objeví v dokumentu, který bude vysílat novozélandská televize TV3. Pukas byl jedním z lidí, kteří byli na seznamu 47 možných válečných zločinců skrývajících se na Novém Zélandu. Tento soupis poskytlo Středisko Simona Wiesenthala. Působil ve 12. policejním batalionu, které se podle Wiesenthalova centra podílelo na vraždách.

Zabijáci procházeli vesnici za vesnicí, shromažďovali Židy a v lesích je poté odpravovali ranou do týla.

Autor rozhovoru je dodnes otřesen

"Pořád mě to pronásleduje," říká dnes 56letý Stringer o rozhovoru, který má být pateří celého dokumentu režírovaného německým rodákem Alexandrem Behsem. "Jsem přesvědčen, že Pukas byl válečným zločincem," dodal.

Pukas nicméně trval na tom, že se zabíjení neúčastnil. "Jen jsem ty lidi slyšel umírat. Neviděl jsem je," tvrdil. Není tak jasné, jak mohl vědět, že "létali vzduchem".

"Zasáhlo mě to mnohem víc než jakýkoliv zločin, který jsem vyšetřoval, když jsem ještě sloužil u policie," prohlásil bývalý detektiv Stringer. "Genocidy se na světě odehrávají stále, proto je ten film tak důležitý," zdůraznil.

Podle něj zcela jistě existovali ještě další váleční zločinci, kteří v klidu dožili na Novém Zélandu, aniž by byli za svá zvěrstva hnáni k zodpovědnosti.