V podmoskevském Serpuchovu-15, jak se říkalo velitelství sovětské sítě vojenských družic, velel v té chvíli podplukovník Stanislav Petrov. Dodnes nedokáže zapomenout, jak se mu téměř zastavilo srdce, když zavyla siréna a na jindy šedém kontrolním světle naproti jeho stolu s počítačem rudě zazářil nápis „Start“.

Mohlo to znamenat jediné: odstartovala americká mezikontinentální raketa. Ještě o pár let dříve, když se mluvilo o uvolnění a mírovém soužití, by to vypadalo nepravděpodobně.

Uvolnění se však záhy zhroutilo pod dojmem nového zbrojení na obou stranách. V roce 1981 nastoupil k moci Ronald Reagan, který okamžitě přerušil jednání s Kremlem o odzbrojení a ohlásil iniciativu známou jako „hvězdné války“.

Čelil mu nemocemi prolezlý Jurij Andropov, jenž se bál prvního úderu Západu tak, že už v roce 1981 zahájila KGB pod jeho velením operaci Rjan (zkratka pro „raketový jaderný úder“), při níž měli agenti pátrat po jakýchkoli stopách přípravy na válku, od zvýšené aktivity ministerstev až po zákazy dovolených a nárůst výzev k darování krve.

Navíc 1. září 1983 sestřelili Sověti jihokorejské civilní letadlo nad Kamčatkou. V té době musely ještě Západ i Východ počítat s možností, že protivník nečekaně udeří, napsal list Die Welt.

Falešný poplach! Ale co když ne?

Tehdy čtyřiačtyřicetiletý Petrov byl sice v sovětské armádě od svých osmnácti, nebyl to však „zelený mozek“. Jako inženýr a systémový analytik znal velmi dobře sovětské družice, zejména nejnovější typ, vybavený infrasenzory pro sledování amerických raketových základen. Sám ho totiž pomáhal vyvíjet.

Údaje z přístrojů na satelitech ukazovaly, že raketa startuje ze základny na americkém Středozápadě. Fotozáběry pořízené kamerami družic však nic takového nepotvrzovaly. Petrov věděl, že má jen pár minut, aby se rozhodl, jak rozporné údaje vyhodnotit. Stejný poplašný signál, jaký zněl na jeho pracovišti, se totiž ozýval i v generálním štábu v Moskvě. Podle předpisů musel štábu sdělit, jak poplach hodnotit.

Sledování pomocí kamer předtím nikdy neselhalo – ale infrasenzory na družicích Oko také ne. Testy, které byly bleskově provedeny, ukazovaly, že oba systémy fungují. Petrov se musel rozhodnout sám. „Falešný poplach,“ nahlásil do Moskvy. V té chvíli zazněla znovu siréna: na monitoru se objevil další čtvereček, signalizující start rakety, a pak třetí, čtvrtý, pátý… Na stěně naproti němu už rudě zářil nápis „Raketový úder“.

I když ale signály z družicových přístrojů ukazovaly stále další starty, na záběrech kamer na družicích žádné stopy startujících raket vidět nebyly. V tom si prý Petrov vzpomněl na kohouty: když začne kokrhat jeden, připojí se hned další. A setrval u svého: je to falešný poplach.

Ďábelská náhoda

Pak už mohl jen čekat: nejdříve 13 minut do chvíle, kdy by měly rakety zachytit radary protivzdušné obrany. A pak ještě sedm minut, než měly dopadnout na své cíle. Když se nic nestalo, ulehčení bylo obrovské. Ještě v noci mu volal nadřízený a děkoval mu za dobrou práci. Petrov však ještě další tři dny nesměl vyjít z velitelského centra.

Teprve za půl roku se dověděl, co málem způsobilo třetí světovou válku. Nezvyklá konstelace nebeských těles vedla prý k tomu, že se sluneční paprsky odrážely od oblaků do senzorů družic tak, že to vypadalo jako starty raket.

Byl to „jedinečný ďábelský případ“, jak říká Petrov, který byl nyní za svůj výkon oceněn Německou mediální cenou.

Byla malou náhradou za to, že doma za svůj čin nebyl vyznamenán. Následná kontrola odhalila totiž tolik chyb ve varovném systému, že po jeho vyznamenání by bylo nutné potrestat za selhání řadu jeho nadřízených i předních vědců.