Poslední den jedeme z Coolum do Brisbane. Je to další velmi moderní, po celý den velmi živé mrakodrapové město se skoro 2 milióny obyvatel (třetí největší v Austrálii). Je to hlavní město státu Queensland, který je – jako všechno v této zemi – více než 20 x větší než Česká republika.

Cesta autem trvá hodinu a půl a mezi Coolum a Brisbane není žádné město, jedině ojedinělé domy a farmy, motely a benzínové pumpy. Znovu si člověk uvědomuje, jak je naše země „plná“, i když naštěstí nikoli přeplněná.

V Brisbane máme pouze denní hotel a několik hodin před odletem domů, v rámci série mých projevů, mám poslední z nich jako „luncheon address“ opět před plným sálem hotelu Hilton. Je to další vystoupení na téma globálního oteplování, které je v této zemi velkým tématem. Zaujalo mne, že autor úspěšné knihy polemizující s doktrínou globálního oteplování, prof. Plimer (který – mimochodem – napsal moc pěkný příspěvek do mého nedávného Festschriftu), vidí strašlivý problém v indoktrinaci malých dětí, od předškolního a školního věku, a proto se rozhodl napsat na toto téma knihu pro děti (mohou si ji ale s velkým efektem přečíst i někteří dospělí). Je pro mne velkou poctou, že mne poprosil, abych k této knize napsal předmluvu.

Musím se vrátit k roli rugby. Australané touto hrou žijí, závěrečná sobotní večeře na konferenci v Coolum nezačínala – podle řadu dní předem tištěného programu – v 19:30, ale v 19:35, protože přesně to byla chvíle konce televizního přenosu mezistátního utkání v rugby – a to ještě nehrála Austrálie, ale Nový Zéland proti Jižní Africe.

Některé věci jsou na naše poměry hodně nezvyklé. V neděli večer jsem se prvně za celou mou australskou anabázi – s výjimkou „vídeňské“ kavárny v Sydney a „španělské“ kavárny v Melbourne (s názvem Lorca, a s odkazy na tohoto velkého básníka na stěnách) dostal do thajské restaurace na večeři. Nejprve mne na jídelním lístku zaujalo, že jsou ve svátek ceny jídel o 15% vyšší, což u nás ještě nikdy nikoho nenapadlo.

Chtěli jsme si dát pivo, ale to neprodávali. Měli jenom vodu a džusy. Číšnice mi ukázala cedulku na stěně s písmeny „B.Y.O.“ a když jsem to nechápal, řekla mi, že to znamená „bring your own“ (přines si své vlastní). Dva z našich kolegů tedy došli do – asi 150 metrů vzdáleného – obchodu a přinesli několik lahví piva. Dostali jsme k tomu v restauraci i sklenice, i otvírák. Totéž se dá udělat s vínem. Myslím, že si to otevření lahví započtou do ceny jídel.

Zajímavé bylo i studovat viněty rozdílných pivních lahví. Všude je obrázek pivní sklenice a k ní připsané nějaké číslo. Měli jsme shodou okolností hodnoty 1,2 a 0,7. Bylo mi vysvětleno, že jednička znamená povolené množství alkoholu, při 1,2 se dá řídit auto až za chvíli, 0,7 je naopak v pořádku.

Dvanáctidenní pobyt v Austrálii je nesmírně poučný, umožňuje podívat se na náš domov z dosti velkého odstupu, umožňuje leccos ocenit i nad lecčím se zamyslet. Intenzivně naplněný pobyt umožnil zanechat i určitou stopu o nás. Těsně před odjezdem si dáváme pivo na ulici v Brisbane a z ničeho nic přijde pán (Australan, nikoli Čech) a řekne: Vy jste Klaus. Já Vás viděl v televizi. Zcela s Vámi souhlasím.

Jeden z významných australských politiků mi řekl: Austrálie je úspěšná země. Jiný, když dnes uváděl můj projev, citoval název jedné známé knihy: „Lucky Country“. Do značné míry je to pravda.

Noční let z Brisbane do Dubaje trvá 14 a půl hodiny. Budeme tam v půl šesté a snad se na chvíli dostaneme ven, abychom nečekali přes čtyři hodiny na letišti. A pak už bude konečně Praha.