Austrálie je šestá největší země na světě a se svými 7,7 milióny čtverečních kilometrů je 100x větší než Česká republika. Obyvatel je tu ale oproti nám jen o něco málo více než dvojnásobek.

Let z Perthu do Sydney, tedy od Indického k Tichému oceánu, trvá čtyři hodiny, přibližně jako let z Prahy do Káhiry. Můj australský bodyguard v Perthu přiznal, že v Sydney, tedy tak daleko, ještě nikdy nebyl. Vnitřek země je zcela prázdný, zhruba dvě třetiny lidí bydlí v pěti největších městech – Sydney, Melbourne, Brisbane, Perth a Adelaide, která jsou na pobřeží. Většinu území tvoří poušť (i když ne saúdskoarabského typu, protože je tam i pověstná australská bush). Problém dostatku či nedostatku vody je proto součástí běžné, každodenní konverzace.

Hlavním politickým tématem země i v těchto zimních dnech – tedy v mimořádné zimě a dešti – je, jak bojovat s globálním oteplováním, které sice nijak přesvědčivě neprobíhá (v posledním desetiletí se navíc zcela zastavilo a už vůbec se nezdá, že je několik staletí probíhající mírný vzestup teplot od malé doby ledové v polovině minulého tisíciletí způsoben člověkem), ale politický souboj je o to vzrušenější. Nevím, co si myslí běžní lidé, ale propaganda – velmi agresivně útočící už i na malé děti – je tu tak silná, že tomu lidé asi věří. Politici tomu věří také, ale jsou rozděleni v názoru, co s tím dělat – levice (v čele s dnešní premiérkou) chce uhlíkovou daň a pravice chce prodávat tzv. emisní povolenky (jako v EU). Chtěli vědět, čemu dávám přednost, ale musel jsem je zklamat, neboť obojí považuji za zbytečné (a proto stejně špatné).

V Sydney jsem se – v sokolovně místního Sokola – setkal s českými krajany, kterých je v Austrálii kolem 50 000 (včetně sestry mé manželky). Na stejném místě jsem byl před 20 lety, v roce 1991 (při podpisu v čestné knize se zjistilo, že to bylo i stejný den, 23. července!), a tehdy jsme si moc nerozuměli. Bylo to krátce po pádu komunismu a já si dobře vzpomínám, že chtěli slyšet, že byli velkými bojovníky proti komunismu, že se mu pomstili tím, že ho opustili a že by za to měli být našim státem nějak oceněni. Určitě si to nemysleli všichni z nich, ale jejich mluvčí a funkcionáři jejich organizací a spolků ano. Nic takového jsem jim nebyl ochoten říci či slíbit, ale dobrý pocit jsem z toho neměl.

Po dvaceti letech to bylo naprosto jiné – mimořádně milé, mimořádně přátelské. Všichni jsme se poučili, nastala generační výměna, přišli i noví lidé, kteří se do Austrálie dostali v posledních letech – za prací či studiem, ale je moc hezké, že Sokol stále funguje a připravuje se na sokolský slet, který bude v Praze v příštím roce.

I naši krajané, i australští novináři se mne ptali na u nás právě schválený zákon o uznání protikomunistického odboje, o němž já příliš přesvědčen nejsem. Ještě jsem v tom byl posílen otázkou australského novináře v rádiu, když se mne ptal, co si myslím o „resistance movement” a o „freedom fighters“ – převedení slov z našeho zákona do kontextu angličtiny mne ještě více zneklidnilo. Obecně si myslím, že takto formálně – zákonem – se s komunismem nevypořádáme a že to už vůbec nepřispěje k tomu, aby – při jakémsi uspokojení řady lidí tímto zákonem – nevznikaly nové nesvobody.

A nakonec ještě jedna maličkost. Austrálie žije sportem a tím je rugby. V televizi je pořád (zrovna porazili Jižní Afriku) a při večeři na mou počest pánové odbíhali kontrolovat výsledek. Dopadlo to dobře, vyhráli 39:20. O šanci vyhrát Tour de France při večeři nepadlo ani slovo.