K protinožcům jedu už potřetí. Vždy ve stejnou roční dobu – konec července, začátek srpna, tedy v naší domácí politické okurkové sezóně. Vychází mi to přesně po 10 letech – 1991, 2001, 2011. Jsem zvědav, budu-li v roce 2021 ještě na světě, resp. jestli budu schopen tak dlouhého letu.

Let je to opravdu dlouhý. I s mezipřistáním v Dubaji je to skoro 20 hodin, ale let s Emirates je velmi příjemný a dá se přežít. Zvláštní věcí současnosti je naprostá denacionalizace posádky letadel. Mezi Prahou a Dubají byla mezi desítkou letušek jedna česká a jedna slovenská, ale v této letecké společnosti jich je od nás více než 150! Evidentním záměrem Emirates je vytvořit zcela kosmopolitní prostředí, v letadle nic arabského není, což je naprostý rozdíl proti třeba Thai či Korean Airlines. Něco podstatného se tím ztrácí. Káva je vám sice nalévána z arabské džezvy, ale je to spíše taková americká nekáva.

Tato moje cesta, stejně jako obě předcházející, je cestou konferenční. Mám tu celkem 9 projevů na různých akcích a v různých institucích, řadu obědů a večeří s „nepsanými“ vystoupeními, několik televizních a rozhlasových talk-show, rozhovory v novinách (první z nich, v deníku The Australian, je na mé webové stránce) a časopisech, setkání s politiky. Pro strážce peněz českých daňových poplatníků podotýkám, že je to nic nestojí – jsem tu na pozvání australských organizátorů této cesty, kterými jsou Institute of Public Affairs (z Melbourne) a Centre for Independent Studies (v Sydney).

K tématům se budu dostávat postupně. Perth je velmi bohaté, zejména s těžebním průmyslem spojené hlavní město Západní Austrálie. Je to město vysoce „mrakodrapově“ moderní, budova z roku 1926 je historickou památkou. Velikostí je to tak jedna a půl Prahy. Město – na první pohled – nemá duši. A ani moc lidí – v 19:45 ve čtvrtek večer není v centru nikdo, i restaurace jsou zavřené. Jsme na jižní polokouli a z evropského léta jsme přijeli do australské zimy. Denní teplota v Perthu je maximálně 15°C, lidé mají i kabáty, v noci výrazně pod 10°. Stále prší, ač to má být nejslunnější město Austrálie. Ve městě je zeleno, ale kolem města poušť a mnoho set kilometrů prakticky nic.

Je to nejzápadnější místo Austrálie, nejblíže k Africe, ale jinak je Austrálie více a více orientována na Asii – dřívější dominantní vztahy s Evropou a Amerikou dnes nahradila Asie, velmi ochotně kupující produkty australského nerostného bohatství. Hlavním obchodním partnerem je Čína. Austrálie je dnes výjimkou – jediná bohatá země světa s dominancí těžkého průmyslu, který se jinak stále více přesouvá do zemí rozvojových.

Jedním z mých témat zde v Austrálii jsou člověkem údajně způsobené klimatické změny. Po mém rozhovoru v rádiu ABC (což je takové naše ČRo) následovaly telefonáty posluchačů – k mému potěšení velmi příznivé a přátelské. Když jsme po cestě zpátky do hotelu chvíli stáli na křižovatce, všimli jsme si více než půlmetrové nálepky na autě před námi: „Mankind did not Cause Climate Change“ (lidstvo nezpůsobilo klimatickou změnu). V podobném duchu byla atmosféra i při mé polední přednášce, kde jsem doktrínu globálního oteplování označil za jedno z ohrožení svobody v 21. století.

To zimní období – po letní Praze – je nečekané i v tom, že je už po páté hodině večer naprostá tma. Odpoledne jsme vyjeli lodí na projížďku po řece Swan (ale labutě jsme žádné neviděli, ale zato jsme viděli delfíny) a přechod do tmy byl nečekaně rychlý.