U moře je oblačno (po nepřetržitém bezoblačnu v centru země). Město je daleko chudší než Santiago. Nízko visící elektrické dráty a častý odběr elektřiny na černo připomínají rozvojové země, podle norem EU by to určitě neprošlo.

Jedna věc je téměř symbolická. V Chile nejsou žádní bezdomovci. Nejsou tu ani žádné budovy poničené lidovou tvořivostí samozvaných umělců – graffiti, které tak hyzdí naši zemi. Ukazuje se, že tyto dvě věci nejsou produktem chudoby, ale bohatství, nejsou kvůli svobodě, ale kvůli permisivní společnosti, ztrácející jakýkoli řád, resp. úctu k němu. V Chile tato fáze postmoderní společnosti ještě nenastala.

Poslední den naší cesty odlétáme na sever Chile, do města Antofagasta, které má – stejně jako Valparaíso – 300 000 obyvatel. Je to přístav spojený s mědí, ledkem a guáno, na okraji pouště Atacama. Prezident Piňera mi říkal: my, to znamená Chile, máme hlavu v tropech a nohy v mrazu. Všude jsou hory, někde s věčným sněhem a ledem, někde zcela suché.

Chilané jsou taktní. Nemám dobrý pocit z toho, že náš turista svou nepozorností a nekázní způsobil obrovský lesní požár na jihu Chile, a čekal jsem, jestli nám to někdo připomene. Na Nejvyšším soudu a v Kongresu mi naopak poděkovali za to, že jsme pomohli s vysazováním nových stromů ve spáleném lese. O tom, kdo způsobil požár, nepadlo ani slovo.

Zajímavá byla návštěva v chilském Senátu. Jeho předseda a místopředseda jsou výrazně nalevo – jeden více v hávu zeleném, druhý v červeném. Začali velmi rezolutně, že jsou v opozici a že jsou pro pokrok. Říkal jsem, že jsem čtyřicet let svého života prožil v „nejpokrokovějším“ systému světa, ale že to dobré vůbec nebylo. Otevřeně se přihlašovali k Allendeho režimu z počátku sedmdesátých let a od té doby už je – podle nich – v Chile všechno špatně. Hlavně nerovnost příjmů a bohatství prý v zemi stále narůstá. Jeden z nich mi říkal, že dnešní vládcové všechny Chilany posadili do výtahu, který je měl vézt nahoru, ale ukázalo se, že je to několik výtahů, jedoucích různou rychlostí. Namítal jsem, že jsou režimy a systémy, kde se výtah vůbec nehne z přízemí, nebo dokonce jede do suterénu. Debata to byla moc pěkná, škoda, že se u nás už mnoho let nevede.

V Antofagastě máme setkání s guvernérem provincie a potom se vydáváme na 150 km dlouhou cestu autem na mezinárodní vědeckou základnu Evropské vesmírné observatoře (na jejíž aktivitě se Česká republika podílí). Nachází se v pouštní oblasti ve výšce 2 600 metrů nad mořem a díky mimořádnému suchu je jednou z nejmodernějších na světě. Pozorovali jsme tam západ slunce a noční oblohu.