Soud nicméně zároveň zamítl žádost o ukončení života ženy, která má už 37 let poškozený mozek. Šedesátiletá Aruna Šanbaugová utrpěla rozsáhlé poškození mozku při brutálním znásilnění v roce 1973. Od té doby je neschopna mluvit, sama se pohybovat nebo jíst.

Ošetřovatelé bývalé sestry trvají na tom, že si navzdory všem zraněním uchovala určitý stupeň chápání. Je prý dokonce schopna výrazem tváře naznačit, jaké jídlo a hudbu má ráda. Většinu doby je krmena lžící, ovšem v poslední době byla i napojena na hadičky.

Předmětem sporu je, jestli je ve vegetativním stavu nebo dokonce technicky závislá na přístrojích. Trvale ji sleduje lékařský personál v nemocnici v Bombaji, kde pracovala a kde také byla znásilněna.

O případu psal široce její přítel, novinář Pinki Virani, podle něhož je žena ve vegetativním stavu a měla by mít možnost "zemřít důstojně", tedy přestat přijímat potravu. Virani podal v tomto smyslu žádost k soudu už v roce 1999. Soud se ale přiklonil na stranu lékařů a sester z bombajské nemocnice, kteří mají Šanbaugovou v péči a rozhodl, že se o ní mají dále starat.

Nyní soud souhlasil s tím, že ve výjimečných případech může být nevyléčitelně nemocný pacient být odpojen od přístrojů, které jej drží při životě. Jednou z podmínek je dozor nejvyššího soudu nad aktem. Indický zákon to nazývá pasivní euhtanasie. Zdůraznil, že  aktivní euthanasie zůstává zakázána.

Hinduismus umožňuje do jisté míry nepomoci, ale ne aktivně někoho připravit o život.