Střelba na Tchien-an-men před 20 lety vykolejila Čínu

Už poněkolikáté od nezávislosti v roce 1949 čelila lidová Čína vážné krizi. Tentokrát dekádu poté, co se Teng Siaopching po tzv. kulturní revoluci (1966–76) a po Maově smrti dostal k moci a začal směrovat zemi k reformám, pryč od pouhých lopat a kovových budíků v obchodech. Jako člen staré gardy měl zkušenosti: za Maa byl dvakrát sesazený a zase rehabilitovaný. Dobré kontakty na armádu si ale dokázal udržet.

Teng hned v roce 1979, kdy Washington přenesl diplomatické uznání z Tchaj-wanu na Čínu, navštívil USA, kde neváhal nasadit si i kovbojský klobouk. Vzápětí vyhlásil politiku „otevírání se světu“. Pozval do země zahraniční kapitál a dal zelenou zřizování zvláštních hospodářských zón. Ze svých oblíbenců si vybral i premiéra, modernizátora Čao C´-janga. V roce 1988 ho nechal vystoupat až na post generálního tajemníka komunistické strany.

Image působivý, jen provedení se nakonec zvrtlo. Stát nezvládal průvodní jevy reforem. Nejen sílící korupci a 28procentní inflaci, ale také volání po větších svobodách. Média zvedala hlavu a hrozilo, že strana ztratí půdu pod nohama.

V čele protestů – jako už mnohokrát předtím – stanuli převážně mladí lidé. V květnu 1989 rozbili na Tchien-an-men stanový tábor, před Maovým portrétem na bráně bývalého císařského paláce vztyčili kopii Sochy svobody a zahájili protestní hladovku. To v době, kdy se Peking připravoval na přijetí sovětského lídra, autora perestrojky Michaila Gorbačova. Hostitelé neriskovali a vítali jej raději na letišti, nikoli tradičně na Tchien-an-men.

Chvíli byla šance na dialog, ale když Čao vyšel v noci 18. května na náměstí, aby vyzval studenty omluvně k ukončení hladovky, vyhrkly mu slzy do očí. A to byl bod zlomu.

Názorově rozštěpené vedení bylo podle Čaových tajných zápisků, které nedávno pronikly do zahraničí, předvoláno k Tengovi. Ten si přítomné, včetně výzev k dialogu, vyslechl, ale poté – aniž by dal hlasovat – zavelel k vyhlášení výjimečného stavu. Ministerstvo zahraničí přestalo se zpravodaji komunikovat, tragédie byla na spadnutí.

„V té době jsem říkal, že většina lidí po nás pouze chce napravit vady, nikoliv převrátit náš politický systém,“ vzpomíná Čao v poznámkách, které nahrál na audiokazety.

Když se Teng později poprvé objevil na veřejnosti, bylo to příznačně právě mezi vojáky. Děkoval jim. Čao zmizel v domácím vězení, kde v roce 2005 ve věku 85 let zemřel.

Poté, co státní banka na okraji Tchien-an-men několik dní po masakru otevřela, psali úředníci za stoly sebekritiku. Heslem dne bylo zachování jednoty země. Žádný další chaos, žádné protesty, ale pořádek. Ač to oficiálně nikdy nezaznělo, Gorbačov platí dodnes při školení v Číně za odstrašující příklad rozpadu státu.

Konzervativní křídlo slavilo porážku „kontrarevoluce“. Hrozil návrat dogmatismu a rigidního ekonomického plánování. Teng – nechtěl-li s vaničkou vylít i dítě a pohřbít svůj modernizační program – musel náhle manévrovat. Zase mu jednou pomohla jeho charismatická autorita. Nejdříve prosadil na místo šéfa strany šanghajského tajemníka Ťiang Cemina (v Šanghaji se v červnu nestřílelo), ale jeho počáteční opatrnost ho starostí nezbavila. Provedl tedy další, tentokrát vysoce úspěšnou operaci.

Vydal se v lednu 1992 na inspekční cestu na jih do zvláštních zón Šen-čen a Ču-chaj, kde vyhlásil, že jedině ekonomické reformy, které zahájil, mohou udržet čínský rozmach v chodu. „Pomalý růst není žádný růst,“ zdůraznil. Zabodoval a Čína se v duchu jeho dřívějšího výroku Nezáleží na tom, je-li kočka černá nebo bílá, hlavně když chytá myši opět rozběhla.

Když Teng v roce 1997 zemřel, řídil jeho pohřeb Ťiang. Ten pak v roce 2003 přenesl moc na nynější hlavu státu Chu Ťintchaa, dalšího Tengova vyvolence. Poprvé v historii ČLR se tak stalo bez mocenských otřesů a chaosu.

Je to důležitá část Tengova dědictví. Bolestivé vzpomínky na Tchien-an-men ale nevymaže.