Družice za 273 miliónů dolarů (více než šest miliard korun) o hmotnosti 1,5 tuny se po nevydařeném manévru zřítila u Antarktidy.

John Brunschwyler z NASA na tiskové konferenci v San Francisku oznámil, že sekvence, která měla vést k rozlomení štítu, byla zahájena, z neznámých důvodů však selhala. Nosná raketa a satelit tak měly příliš velkou hmotnost a zapálení posledního stupně jí nedodaly dostatečný impulz pro dosažení oběžné dráhy.

Vědci chtěli stopovat koloběh uhlíku

Orbitální uhlíková observatoř (OCO) měla zjišťovat jak zdroje emisí, tak místa, kde je hlavní skleníkový plyn pohlcován. Satelit měl být schopen nasnímat během jediného oběhu 30 tisíc míst. Jeho mise měla trvat dva roky.

Velkou část oxidu uhličitého, který se dostane do ovzduší při spalování fosilních paliv v továrnách a v automobilech, pohltí světové oceány a zemská půda. Vědci ale zatím nepřišli na to, kde skončí zbývající část plynu, což je klíčové pro předpovědi rozsahu dopadu znečištění ovzduší na podnebí naší planety.

Orbitální uhlíková observatoř (OCO):. Vizualizace Orbitální uhlíková observatoř (OCO)

"Musíme provést měření, která jsou až trojnásobně přesnější než ta, která byla dosud prováděna, abychom vystopovali plyn v atmosféře," citovala BBC hlavního výzkumníka v rámci projektu OCO Davida Crispa.

Mise založená na proměřování světla

Satelit měla vynést do výšky 705 kilometrů nad povrchem raketa Taurus XL z Vandebergovy letecké základny v Kalifornii.

OCO měl na své palubě spektrometr, který k analýze slunečního světla odraženého od povrchu. Spektrometr toto světlo rozkládá na základní barvy a rozezná tu část spektra, kterou pohltily molekuly CO2. Přístroje jsou zároveň schopny zjistit i koncentraci plynu.

"Denně bychom měli dostat 50 gigabitů dat," řekl před startem Crisp a zažertoval, že ač je to jen malé zařízení, bude posílat data takovou rychlostí, že by to mohlo rozpustit sníh kolem přijímací stanice. 

Kam mizí tuny uhlíku?

Vědci spočítali, že v uhlíkovém cyklu je každoročně na Zemi emitováno a následně pohlceno 330 miliard tun uhlíku. Lidstvo k tomu přispívá pouze zlomkem - osmi milióny tun, ale ve formě vypouštění CO2 do atmosféry, kde pak plyn významně přispívá k ohřívání vrstev při zemském povrchu.

Podle studie Paula Palmera z univerzity v Edinburghu zůstává polovina z oněch osmi tun v atmosféře a druhá je zpět absorbována v oceánech a na povrchu. Nicméně vědci tento mechanismus absorpce nemají přesně zmapovaný a neví, co se děje přibližně s 20 procenty pohlcovaného uhlíku, který souvisí s lidskou činností.

Nové údaje měly poskytnout údaje pro vytvoření vylepšených klimatických modelů.