Rakousko tím přiznalo, že nedosáhlo svého cíle reformy dublinského azylového systému. Tento úkol dostalo od šéfů států a vlád osmadvacítky v červnu.

„Debaty a několikaměsíční snahy nyní jasně ukazují, že zůstává nemožné dosáhnout konsenzu na Dublinu, jak žádá Evropská rada, pokud bude přístup související se solidaritou dál založen na povinném přerozdělování,” napsali rakouští diplomaté v dokumentu.

O návrhu Evropské komise na reformu dublinského systému, který v unii určuje, kdo je zodpovědný za vyřizování žádostí o azyl, diskutují členské státy od jara 2016.

Komise do původní podoby návrhu zapracovala jako krizovou variantu pro případ výrazného migračního tlaku na jednu členskou zemi mechanismus povinného přerozdělování do dalších států tak, aby nejvíce postižený stát dokázal nápor zvládnout.

Odpor k přerozdělování

Část zemí včetně České republiky a dalších států ze střední a východní části EU dlouhodobě a jednoznačně odmítá jakoukoliv formu povinného přerozdělování. Několik po sobě jdoucích předsednických zemí se pokoušelo věc odblokovat různými úpravami parametrů návrhu, nikdo ale nebyl úspěšný. Naopak zemím, jako je Česko, se podařilo do závěrů summitu EU prosadit zmínku o potřebě konsenzuální shody všech států EU na reformě. Poprvé se taková formulace v závěrech summitu objevila v říjnu 2017, kdy Českou republiku zastupoval tehdejší premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD).

Zásadně odlišné postoje zemí k reformě azylového systému vedly k tomu, že zatím nejsou přijaty ani ostatní návrhy, které v souvislosti s migrací komise státům a Evropskému parlamentu předložila. Důvodem je, že tyto texty jsou provázány, na což upozorňuje i Praha.

Evropská komise míní, že k přijetí je nyní připraveno pět ze sedmi návrhů. V úterý navrhla tuto pětici přijmout co nejrychleji a zbytek - včetně reformy dublinského systému - schválit po dalších diskusích do nadcházejících voleb do europarlamentu plánovaných na květen příštího roku. Podle diplomatů ale není příliš pravděpodobné, že by s tím členské země EU souhlasily.

Rakousko v dokumentu přibližuje svou vlastní variantu řešení. Tou by podle Vídně mohl být šířeji koncipovaný přístup, kdy by státy svou solidaritu s ostatními zeměmi bloku trvale prokazovaly například podporou vnějších akcí EU při spolupráci se třetími zeměmi či pomocí při ochraně vnější hranice tak, aby unie mohla migračním krizím účinně předcházet.

Státy by si mohly vybrat, na čem se chtějí podílet, nesměly by ale zůstat stát úplně mimo společné úsilí. V krizové situaci by se pak země mohly na přerozdělování migrantů - a tedy na úlevě od zátěže jiných států EU - podílet na dobrovolném základě.