Článek
Svět se pronikavě mění. Protestní strany či hnutí jsou na vzestupu. Zůstává v tomto „novém světě“ vůbec místo pro klasickou levicovou stranu?
Jediné téma levicových stran se neozřejmilo jen kvůli tomu, že někteří lidé křičí hodně nahlas. Populistické strany se opírají o značné znejistění a velký strach, které očividně ovládly značnou část veřejnosti. Musíme se těmito obavami zabývat, poskytovat na ně věrohodné odpovědi „zleva“.
Na strach z toho, že ve stáří budu chudý, že moje děti budou vyrůstat v chudobě. Strach ničí dobré šance dělat víc pro lidi a pro společnost. Proto musíme řešit znepokojení a nejistoty a nepřenechávat je těm, kdo je obratně šíří.
Strany hlásící se k levici – Levice, sociální demokracie (SPD) a Zelení – nemají v Německu, na rozdíl od situace před volbami do Spolkového sněmu loni v září, parlamentní většinu. Slabost SPD se nedá přehlédnout, ale Levice z toho takřka nedokáže těžit. Jaká je tedy perspektiva?
Nezakládám si na tom, jak silná či slabá je některá z těchto stran, nýbrž na tom, jak dosáhnout toho, aby ve společnosti o sobě dávala vědět něco levicová síla. Levicový blok – a to je výrazně víc než jednotlivá strana. To platí obzvlášť pro témata jako spravedlnost, ekonomika, ekologie, starosti lidí.
Taková poptávka si vyžaduje odpovědi a levicové síly jsou povinny takové odpovědi formulovat. Dovedu si představit, že demokratické levicové struktury se posílí třeba referendy nebo jinými prvky plebiscitu.
Sarah Wagenknechtová, vlivná politička Levice, navrhuje a možná dokonce už i připravuje, levicové nadstranické hnutí ve stylu En marche! Váš palec nahoru, nebo palec dolů pro tento záměr?
Upřímně řečeno, ten návrh jsem nepochopil. Dozvěděl jsem se o něm z médií. Nebudu tudíž spekulovat, jak byl vlastně míněn. Takže palcem hýbat nebudu.
Kdysi jsme založili hnutí nazvané Erfurtská výzva. Z něho vzešla moje dnešní koaliční vláda rudo (Levice)–červeno (SPD)–zelená (Spojenectví 90/Zelení). Tedy tři strany, které spolu jednají naprosto rovnocenně. Musíme vzájemně respektovat to společné, ale i rozdílné.
Nezamlouvá se mi, když strany nalevo od středu spolu válčí. To považuji za nebezpečnou cestu.
Je vládní model z Durynska přenosný na celostátní úroveň? Pokud ano, tak proč, a pokud ne, tak také proč?
V několika zemích vládneme buď s SPD, nebo spolu s SPD a Zelenými. Ve Spolkové radě (horní komoře parlamentu tvořené zástupci jednotlivých zemských vlád – pozn. red.) hlasujeme zpravidla společně. Berlín, Braniborsko a Durynsko, to je vlivný blok.
V Brémách máme mimořádně příznivé výsledky průzkumů veřejného mínění, zle si nevedeme ani v Hamburku, v Hesensku jsme se stali stabilní silou. To znamená, že jsme součástí procesu, a proto stále doufám, že durynský model zapustí kořeny i na spolkové úrovni.
A to i navzdory tomu, že právě tam se některá stanoviska nesblížila?
Pořád slýcháváme, že kamenem úrazu zůstává postoj k NATO. Ale o něm diskutují i jiné strany.
Právě nyní, kdy se řeší, jak se chovat vůči Rusku.
A nejen to. To je jen jedna strana mince. Druhá se přehlíží – třeba to, co dělá turecká armáda v Sýrii. Proč k tomu Aliance mlčí? A naopak – proč vysílá NATO jednotky do Pobaltí, pořádá tam obří cvičení? Nebylo by přínosnější udělat víc pro dialog s Ruskem? Politika, která upřednostňuje rozvahu, hledání mírových řešení místo vojenské logiky.
Co se musí podle vás změnit v migrační politice?
Hovoříme-li o uprchlících, musíme si přiznat, že světové společenství je ve značné míře zodpovědné za bídu, avšak často k ní mlčí či se dívá stranou. K tomu, co se děje v Africe, ke klimatickým změnám. Musíme mluvit především o tom, co můžeme udělat pro stabilizaci zemí, z nichž utečenci pocházejí. A ne o vojenských úderech. Každá vojenská operace až dosud jen zvýšila počet běženců.
Ještě jednou téma Sarah Wagenknechtová. Týdeníku Der Spiegel řekla, že Německo či Evropa už nemohou nadále být Noemovou archou pro všechny – domněle či skutečně – chudé, pronásledované, na útěku. A za druhé, v Evropě pomáháme na nesprávném místě, protože bychom se podle ní měli starat o syrské uprchlíky v Turecku, Jordánsku a Libanonu, kde žijí za dolar denně.
To je jen důsledek předchozího vývoje, vojenských úderů, které byly naprosto špatné. Co dělá veškerá vojenská síla v Sýrii? Svržení diktátorů na konci akcí vedlo k „odstátnění státu“. Proto mám značné pochyby o logice takové strategie.
A za druhé – toto téma je téma evropské. A tady mi zůstává Evropa dlužna odpovědi.
Jaké odpovědi?
Jak zajistí, aby se schengenský systém či Dublin pojily se závaznými ujednáními platnými pro všechny státy EU, nikoli pro jednotlivé státy. Nebo potřebujeme pevné kvóty dohodnuté mezi členy EU a všichni je dodrží.
A pak zbývá otázka, jak toho dosáhnout. Především v ověřování, že uprchlík je opravdu uprchlík, ve stanovení, jak dlouho může zůstat, i toho, co my i on podnikneme pro integraci.
Považujete návrh na přerozdělování za realistický? Obzvlášť v zemích Visegrádu budí odpor.
Oni říkají – buď se vzdáme Dublinu, či Schengenu, nebo kvót. Považuji tuto argumentaci za oprávněnou. Nedá se říci – vy zajistíte vnější hranice, a pokud se migranti přes ně dostanou, pak za ně máte sami odpovědnost. To není řešení.
Proto říkám: Berme postoje V4 v potaz, nechovejme se k ní jako k Evropanům třetí třídy. Otázky, které kladou polská vláda či maďarský premiér Viktor Orbán, shledávám za opodstatněné, i když závěry, jež z nich před veřejností nahlas vyvozují, z velké části nesdílím.
Mnozí lidé u nás mají pocit, že Brusel se v migrační krizi chová ke střední Evropě, tedy i k České republice jako antický Řím k provinciím. Když posloucháme, pošle nám obilí. Když zlobíme, pošle na nás legie.
To si mnozí lidé myslí, protože to často slyší. Modernizaci Polska či Česka napomohly i peníze z EU. Na druhé straně, i země, z níž pocházím, dostává miliardy z Bruselu. V mé zemi se jimi zaplatilo zvelebení měst i obcí, nezaměstnaní se účastní projektů hrazených z EU. Musím říci – jsem Evropě vděčný, že jsme dostali tuto šanci.
Devátého listopadu 2016, výročí pádu berlínské zdi, jsme uspořádali v Bruselu společnou akci s Maďary. Nemám žádný zájem nadávat na Maďary. Mám zájem, aby země střední a východní Evropy u toho byly se vztyčenou hlavou.
Takže Unie před sebou hrne masu nevyřešených otázek.
Nejen EU, ale i Německo. Když se František stal papežem, jeho první cesta vedla za běženci na italský ostrov Lampedusa. Už tehdy Itálie požádala o přerozdělování migrantů. Tehdejší německý ministr financí Wolfgang Schäuble to zavrhl. Mimo jiné i proto nemáme důvod ukazovat na jiné prstem.
Teď k situaci v někdejší NDR. Zůstávají nové spolkové země závislé na původní Spolkové republice? A jen to vina jen tzv. Wessis (Zápaďáků)?
Durynsko se po obrovské deindustrializaci stalo jednou z průmyslově nejsilnějších zemí v Německu. V přepočtu na tisíc obyvatel jsme čtvrtá nejvýraznější průmyslová síla. A pokud jde o malé a střední firmy i výzkum, tak tam nám patří dokonce první příčka.
Sám jsem Wessi, tak jakápak spoluvina? Přetrvává však důležitý, emocionální podtext. Firemní centrály totiž dál sídlí na západě, my jsme prodloužené výrobní rameno, výrobní stůl. To máme společné s Českem, se střední Evropou.
Navíc se daní vždy tam, kde firma sídlí…
Samozřejmě že musíme hovořit o spravedlivějším systému rozdělování hodnot. Nechci, aby vytvořené hodnoty neustále odtékaly jinam – z České republiky, Maďarska, Durynska.
Tím ale nechci zamluvit fakt, že největší obchodním partnerem Durynska je Maďarsko, před USA a dalšími, protože tam dodáváme díly na automobily. Desátý největší partner je Česká republika, je srovnatelná s Itálií. Škoda by bez součástek z Durynska nemohla fungovat tak, jak funguje.
Říká se, či spíše zlé jazyky tvrdí, že jste vlastně Wossi – Wessi, který žije mezi Ossis (Výchoďáky).
(Smích). Povím vám, jak to vzniklo. Mnichovský list Süddeutsche Zeitung chtěl před deseti lety psát o odstupu mezi západem a východem. Jeden berlínský redaktor jim poradil: zavolejte do Durynska Ramelowovi. Ten jim vše vysvětlil tak, že druhý den vyšel článek titulkem Jak nás Výchoďák Ramelow osvítil. Celé Německo se smálo – snad každý ví, že pocházím ze západu.
Nepostrádáte vůli západu uvažovat o tom, v čem se může od východu přiučit?
Transformační síla východu převyšuje to, čeho dosáhl západ. Vezměte si namátkou vzdělávání. Hovořil jsem s Andrejem Babišem, který se vrátil z Finska. Právě Finsko tradičně obsazuje nejvyšší příčky na světě při porovnávání znalostí a dovedností žáků. Finové přitom kompletně převzali sedmiletý vzdělávací systém z bývalé NDR. A my? Zavrhli jsme ho, stejně jako školky.
Do barokního paláce v Erfurtu, sídla zemské vlády, jste si vzal s sebou dva společníky – Attilu a Karla Marxe. První je živý jack russel teriér, druhý metrová figurína z plastu. Jak se jim daří?
To druhé je fake-news. Karel Marx se nikdy nepřestěhoval. Zůstal v zemském sněmu, před zasedačkou frakce Levice. Fotografové mě tehdy žádali, abych ho vzal do podpaží a ušel pár kroků.
No, a Attilovi se daří velice dobře, na psacím stole mám i modrou ovečku, symbol tolerance, a už několik dní i Marxe. V podobě žluté plastové kachničky, dárek do starosty Trevíru, Marxova rodiště. Na oplátku jsem mu věnoval postavičku Martina Luthera od Playmobilu. Premiér za Levici poděkoval za Karla Marxe Martinem Lutherem. Život občas píše pěkné příběhy.
Bodo Ramelow (1956) se narodil v západním Německu. Vystudoval střední odbornou školu v Marburgu, živil se jako prodavač. Po sjednocení v roce 1990 působil v bývalé NDR jako odborový předák, v letech 2005–2009 jako poslanec Spolkového sněmu. V prosinci 2014 se stal premiérem spolkové země Durynsko jako vůbec první šéf zemské vlády za Levici. Je potřetí ženatý, z prvního manželství má dva dospělé syny.