Sociální demokrat Karl Lauterbach (54) se donedávna řadil mezi nejzapálenější stoupence R2G, tedy rot-rot-grün, vládní koalice složené z SPD (červená) Levice (rudá) a Zelených na celostátní úrovni. Neúnavně pořádal pro zástupce všech tří stran dýchánky – tu u piva, tu u vína.

„Vycházíme si vstříc,“ pochvaloval si.

Liberálové se zase nechají přemlouvat

Od chvíle, kdy poslední březnovou neděli Schulz v zemských volbách v Sársku ke zděšení spolustraníků drtivě podlehl v prvním letošním souboji na dálku kancléřce Angele Merkelové (62), zazvonil Lauterbachovým večírkům umíráček.

„Sbližování s Levicí nám ubližuje,“ připouští nyní. „Neprohloupíme, když se porozhlédneme jinde.“

Fakta mu dávají za pravdu. Podle nejčerstvějšího průzkumu veřejného mínění upřednostňuje R2G jen každý pátý volič. Podtrženo sečteno: poté, kdy u uren v Sársku a v sondách nálad veřejnosti vyšlo najevo, že zejména voličům v západní části Spolkové republiky se nezamlouvá vidina Levice v možném berlínském kabinetě, SPD se pokouší přeskládat paletu. Uhranul ji totiž semafor, tedy kombinace červené a zelené, avšak doplněné místo rudé žlutou, barvou liberálů z FDP.

„Prolnutí socialistů a liberálů ve spolkové rovině zcela jistě zmodernizovalo a zdemokratizovalo Německo,“ nechal se slyšet Schulz v narážce na bonnský tým v letech 1969–82 nejprve s Willym Brandtem, posléze Helmutem Schmidtem jako prvními dvěma kancléři v dresu SPD v poválečných dějinách. Nebyla by to však všemi mastmi mazaná FDP, kdy by se nepokoušela vytěžit co nejvíc z role nepostradatelného jazýčku na misce vah, a to v situaci, kdy se jí nesměle, ale přece jen dvoří i CDU.

„Semaforové uspořádání mi rozhodně nerosí čelo,“ prohlásil Wolfgang Kubicki (65), vlivný místopředseda FDP a klíčový zastánce flirtu se Schulzem a spol.

To šéf FDP Christian Lindner (38) volí opatrnější vyjádření: „To, že sociální demokraté přicházejí k rozumu, nemohu přehlédnout. Návnada však musí chutnat pstruhovi, nikoli rybáři. A pstruzi, to jsou voliči.“ Přesto není pochyb, že Lindner chce po 24. září zamíchat kartami.

Na otázku, míněnou žertem, jestli se nechce stát kancléřem, vypálil hned odpověď: „Ne, ale chci kancléře udělat.“ Dodal, že se už cítí jako „závodní kůň ve startovním boxu“.

Bude se žokej jmenovat Martin, nebo Angela? „Oba jsou osobnosti hodné respektu, avšak v poněkud pokročilém věku,“ podotkl.

A teď obsah

Týdny, kdy se SPD producírovala s pyšně nadmutou hrudí a topila se natolik v euforii podnícené Schulzem, že to až volalo po kolektivní dopingové kontrole, odnesl čas. „Pouhopouhá vlna nadšení nikoho do kancléřského úřadu nevynese,“ svěřil se týdeníku Der Stern nejmenovaný vysoce postavený funkcionář.

Nejen on se obává opakování roku 1994. Tehdy na počátku roku Rudolf Scharping (59), obrovská naděje SPD, válcoval nemilosrdně tehdejšího kancléře Helmuta Kohla (87) a socialisté si už nedočkavě rozdělovali ministerská křesla. Pak Scharping vršil chybu na chybu. U uren nakonec počtvrté za sebou triumfoval odepisovaný Kohl. „Někdo vyhrává průzkumy, my vyhráváme volby,“ usmíval se.

Schulzovo okolí nepochybuje, že kandidát teď musí svá vystoupení prošpikovat kromě emocí i konkrétním obsahem. Má to však jeden háček: ukazuje se, že pokud jde o zákoutí a fajnůstky domácí politiky, přesněji řečeno ekonomiky, Schulz není až tak pevný v kramflecích.

„Nebezpečí, že by si pletl hrubou a čistou mzdu jako kdysi Scharping, sice nehrozí, avšak týden nalejvárny mu neuškodí,“ nepochybuje zasvěcený zdroj.