Článek
„Obyvatelé západní i východní části Berlína, od obyčejných lidí z ulice až po vrcholné politiky, se po pádu zdi 9. listopadu 1989 shodovali, že musí co nejrychleji zmizet z očí. Nepřekvapuje mě tudíž, že skončila i mezi odpadky. Tak se tehdy věci děly,“ svěřil se stanici Deutsche Welle historik Gerhard Sälter z institutu Památník berlínské zdi.
To, že kvádry železobetonového monstra dnes na skládce firmy Alba oddělují tuny PET lahví a papíru, za neúctu k historii nepovažuje ani Uwe Küber, šéf firmy. „Byl jsem při tom, když sem navezli první kusy,“ vybavuje si.
Alba, která ročně roztřídí k dalšímu zpracování přes 140 tisíc tun odpadu od sedmi miliónů lidí v Berlíně a okolí, patřila mezi společnosti, které dostaly na starost odstranění 155 km zdi.
| Kus doletěl na Mars |
|---|
| Plných 99 procent zdi odkoupily od státu stavební firmy. Rozdrtily je a použily jako součást podkladu na výstavbu dálnic. V létě 1990 začala tehdejší armáda NDR s plošným rozebíráním. Kusy zdi skončily v 54 zemích světa, mj. před palácem v Monaku. Každý z prezidentů od Ronalda Reagana až po George W. Bushe zařadil úlomek valu jako suvenýr do své knihovny. V roce 1997 sonda Pathfinder nechala na Marsu úlomek Padlá zeď. |
Přechodná vláda premiéra Modrowa rozhodla 29. prosince 1989 o odstranění zdi. Willy Brandt, někdejší kancléř a předseda SPD, se přitom 10. listopadu 1989 před radnicí v západoberlínském Schönebergu vyslovil pro to, aby části zdi zůstaly zachovány jako symbol a dostaly se pod památkovou ochranu.
„Budeme výseky zdi nadále používat a počkáme, až získají ještě vyšší hodnotu. Prodej by pak mohl být docela dobrý obchod,“ usmívá se Küber.