Ti se podle informací Práva houfně usadili například před vstupem do uprchlického tábora Moria na řeckém ostrově Lesbos. Své o tom může říci i Klára Kolmanová, jež jako expertka českého ministerstva vnitra strávila na Lesbu dva měsíce.

„Pro nás i pro azylovou kancelář bylo důležité, aby klienti byli kontaktní, když jim bylo potřeba zavolat například kvůli termínu pohovoru. Toho využívali obchodníci, kteří před táborem prodávali za dolary uprchlíkům SIM karty, telefony i data, často výrazně dráž, než je běžné,“ řekla Právu.

Klára Kolmanová

Klára Kolmanová

FOTO: Archiv, Právo

Neměli na výběr

Od poloviny února do poloviny dubna měla jako členka Evropského podpůrného azylového úřadu (EASO) za úkol vyhledávat z řad migrantů potenciální kandidáty pro relokační program. Šlo o lidi, kteří jednoznačně potřebují jako oběti války v Sýrii mezinárodní ochranu a budou pak na základě kvót rozděleni do zemí EU.

Jenže aby se do některého státu včetně Česka dostali, museli migranti v Řecku požádat o azyl a absolvovat v kanceláři přímo v Morii přijímací pohovor. Na ten často čekali řadu týdnů i měsíců. A úředníci po nich požadovali, aby byli neustále na telefonu, kdyby se třeba termín interview změnil. Proto uprchlíkům nezbylo než si sehnat především řecké SIM karty, což byla voda na mlýn místních obchodníků.

„Ti migranti neměli moc na výběr, takže si to museli koupit,“ podotkla Kolmanová.

V případě jednoho 19letého kluka byl problém v tom, že neměl ani vindru. Jenže nespadal do kategorie tzv. zranitelných případů, takže mu nepomohly ani neziskové organizace Klára Kolmanová

Prý se dokonce stalo, že azylová kancelář odmítla zaregistrovat člověka, dokud si mobil nesežene. „Jenže třeba v případě jednoho 19letého kluka, který jsem zažila, byl problém v tom, že ho okradli o všechno a neměl ani vindru. Byl na Lesbu sám, měl zraněnou nohu, a tak jsme se pro něj snažili něco udělat. Jenže nespadal do kategorie tzv. zranitelných případů, takže mu nepomohly ani neziskové organizace,“ přiblížila smutný případ Kolmanová.

Mladík mobil podle ní nesehnal a ona dodnes netuší, jak dopadl. Když v dubnu odjížděla, stále čekal na pomoc v záchytném táboře Kara Tepe.

Tak zranitelní

Kolmanová přišla v Morii do styku téměř vždy jen se Syřany, kteří skoro všichni do zmiňované kategorie zranitelných případů patřili. Šlo o osamocené matky s dětmi, nezletilé bez doprovodu, tělesně postižené, rodiny s velkým počtem dětí, fyzicky i psychicky nemocné a samozřejmě i o zraněné z války v Sýrii.

Měla jsem tam lidi, kteří měli třeba kulky v nohách, popáleniny, a také strašně moc uprchlíků na vozíku Klára Kolmanová

„Měla jsem tam lidi, kteří měli třeba kulky v nohách, popáleniny, a také strašně moc uprchlíků na vozíku. Mezi zranitelnými případy byla většina našich klientů. Například když přišla patnáctičlenná rodina, tak vždy alespoň jeden z nich to kritérium zranitelnosti splňoval,“ podotkla Kolmanová.

Nesetkala se tedy s uprchlíky z jiných států, kteří do Evropy míří nikoli kvůli hrozbě války, ale hlavně z ekonomických důvodů. Ty většinou zachytili policisté z evropské agentury Frontex, která stráží vnější hranice EU a kteří byli první, se kterými migranti přišli do styku.

Expertka vnitra zažila během dvou měsíců na Lesbu hned několik zlomových momentů. Zpočátku prý s kolegy z dalších zemí museli takřka uhánět uprchlíky, ať se do jejich azylového programu přihlásí.

„Ze začátku, když ještě byly otevřené hranice, tak o to ti lidé neměli skoro vůbec zájem. My jsme je informovali, že se na základě našeho programu mohou dostat legálně, bezpečně a prakticky zadarmo do Evropy, na což sice slyšeli, ale kamenem úrazu bylo, že si z našeho seznamu zemí EU nemohli vybrat, přičemž podle mě 99 procent z nich chtělo do Německa,“ nastínila Kolmanová.

Migranti prý raději zaplatili tisíce eur převaděčům a dopravcům a jeli do země zaslíbené po vlastní ose, aniž by podle zákona žádali v Řecku jako vstupním státu EU o azyl. Kolmanová prý s kolegy v té době denně promluvila i s osmi stovkami migrantů, ale do relokačního programu se přihlásilo třeba jen pět lidí.

Vše změnily zavřené hranice

Situace se však dramaticky změnila počátkem března s uzavřením řecko-makedonských hranic.

Když migranti zjistili, že nemají jinou šanci dostat se legálně dál do Evropy, začali se takřka všichni do nabízeného programu hlásit. Bylo jich někdy i pět stovek denně. To nemohla místní azylová kancelář zvládnout a ani řecké úřady na to nebyly připraveny.

Takže Řekové oznámili, že od 27. března už žádné pohovory v kanceláři v Morii dělat nebudou, a termíny i plánovaných schůzek s žadateli o azyl zrušili s odkazem na to, že 23. března vešla v platnost dohoda Turecko–Unie o vracení uprchlíků. A program relokací se fakticky zastavil…