Té deštivé noci nedaleko makedonsko-srbské hranice šel Réza, jeho matka, otec a dvě sestry ve skupině asi dvou desítek lidí. Když si uvědomil, že jeho rodina už nejde za ním, posadil se na pařez a čekal. O kus dál zpátky na cestě nastal zmatek. Pak se mezi stromy objevil nezřetelný stín. "Co tady děláš?" zašeptal muž v jazyce darí.

KOMENTÁŘ DNE:

Jak probíhá Zemanova prezidentská nekampaň - se svoláním první schůze Sněmovny čekal až do nejzazšího možného termínu, vláda tak nejspíš požádá o důvěru až těsně před prvním kolem prezidentských voleb, píše Jiří Pehe. Čtěte zde >>

"Čekám na rodiče," odpověděl Réza. Muž pocházel z provincie Herát v západním Afghánistánu, stejně jako Rézova rodina. Řekl, že les je plný policistů, kteří zatkli tři nebo čtyři rodiny, co šli za nimi. Není bezpečné tu zůstat. A tak ho chlapec popadl za ruku a společně utíkali. Chlapec dorazil do německého Pasova loni 29. prosince. Městští činitelé předpokládají, že je nejmladším uprchlíkem, který se sám dostal do tohoto bavorského pohraničního města.

Malý běženec a slovinští policisté u rakouských hranic

Malý běženec a slovinští policisté u rakouských hranic

FOTO: Leonhard Foeger, Reuters

Rézův příběh ilustruje nepříliš zmiňovaný aspekt evropské uprchlické krize, kdy kontinenty putují osamoceně desetitisíce dětí a dospívajících. V loňském roce požádalo podle údajů OSN o azyl v zemích Evropské unie více než 23 tisíc nezletilých bez doprovodu. Nyní se odhaduje, že jen v Německu jich je na 30 tisíc.

Mnoho z těchto dětí jsou chlapci ve věku 14 až 17 let, které na cestu poslaly rodiny příliš chudé, než aby pašerákům zaplatily za víc než jednoho člověka. Rodiče jiných se v jejich domovských zemích stali obětí války nebo vražd. Jiní se od rodičů oddělili během chaosu na cestě.

Muhammad Safar z Afghánistánu dorazil do Pasova čtvrtého září, čtrnáctiletý chlapec tvrdí, že Tálibán zastřelil jeho otce, protože matka je učitelka. Právě ona přiměla jeho a o rok staršího bratra, aby odjeli. "Nechtěli jsme jet," říká Muhammad prostřednictvím tlumočníka. "Báli jsme se."

Dítě na chorvatských hranicích

Dítě na chorvatských hranicích

FOTO: Marko Djurica, Reuters

Ale matka naléhala. Shromáždila peníze a předem zaplatila pašerákům, aby chlapce vzali do Německa. Nejděsivější část, vzpomíná Muhammad, byla mezi ÍránemTureckem, když pašeráci bratry přinutili, aby se rozdělili. "Řekli nám, že se musíme rozdělit, aby byla větší šance, že jeden z nás dokáže projít. Řekli jsme jim, že to nechceme udělat. Hrozně jsme brečeli."

Nakonec šel Muhammad první a nechal jejich společný mobilní telefon u bratra. O deset dní později se sešli v Istanbulu, a zavolali matce.

Mnozí dětští uprchlíci trpí postraumatickými poruchami.

Mnozí dětští uprchlíci trpí posttraumatickými poruchami.

FOTO: Darko Bandic, ČTK/AP

Jen zhruba dvě procenta z teenagerů, kteří do cílových zemí dorazí, jsou dívky, ale právě ony často vyprávějí ty nejděsivější příběhy. Jedna patnáctiletá syrská dívka měla tak hrozná vnitřní zranění, že i po několika týdnech mohla gynekoložka diagnostikovat opakované znásilnění.

Mnozí teenageři dokážou spát jen s rozsvíceným světlem, valná většina z  nich trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Patnáctiletý Syřan přežil čtyři hodiny ve vodě, když se jeho loď potopila ve Středozemním moři a musel sledovat, jak se utopili dva jeho kamarádi, než se ho podařilo zachránit. Dalšího pronásleduje obraz zmrzačeného těla jeho otce, jemuž Tálibán ustřelil polovinu hlavy.