Německo nastavuje běžencům dvojí tvář

Onen snímek obletěl Spolkovou republiku. Asi třicetiletý muž rozradostněně vyhazuje do výšky a chytá dvouletého synka rozesmátého od ouška k oušku. Fotoreportér ho pořídil na nádraží v makedonském městě Gevgelija, odkud míří tisíce běženců dál do Srbska a pak na sever do svých zemí zaslíbených. Nazval ho Radost v neštěstí.

Německý týdeník Focus záběr přetiskl do rubriky Foto týdne. „Moc bych si přál, aby toto dítě v Evropě, snad právě u nás, našlo to, co hledá: lepší život, dobré vzdělání a uspokojující povolání. Protože je požehnáním. Pro stárnoucí Německo, které potřebuje pečovatelky i stavbaře, nejen specialisty pro high-tech,“ doprovodil fotografii textem Ulrich Lilie (58), teolog a prezident Německé diakonie.

Stejně jako duchovní Lilie nemálo Němců vítá utečence s otevřenou náručí. Jonas Marhof (21) a Leve Vetter (21) studují ekologii v Lüneburgu. Spolu se čtyřmi spolužáky obývají prostorný studentský byt. Všichni se shodli, že je u nich místo pro nešťastníka na útěku.

Jonas po škole učí děti migrantů matematiku, němčinu a jezdit na kole. Osmiletá dívenka ze syrského Aleppa mu vyprávěla, jak islamisté stínali hlavy zajatců a školáci tomu museli přihlížet. „To se mnou otřáslo tak, že jsem několik dní nemohl spát,“ vybavuje si.

Leve, jenž znal běžence jen z televize, ho nemusel dlouho přemlouvat, aby přibrali do party Mustafu Alsaída Ahmeda (22). Mustafa do Evropy nechtěl. „Musíš jít,“ řekli mu v Aleppu rodiče, kteří nestáli o to, aby padl jako voják.

Mustafa spolu s otcem tři dny předtím, než se němečtí fotbalisté stali v červenci 2014 mistry světa, vstoupil na bavorskou půdu. „Na ulicích jásali lidé s vlajkami, pivo teklo proudem,“ vzpomíná.

Z Waakirchenu u Tegenského jezera, bavorského městečka s 5600 dušemi, vklíněného mezi tyrkysově modré jezero a zelené hory, blahobyt jen čiší. Usadila se tady vyšší střední třída − podnikatelé, právníci, lékaři. Scházeli se na kuželky v místní tělocvičně spojené s hospodou. Když radnice ubytovala v suterénu budovy 21 uprchlíků, selanka vzala za své.

Majiteli Stefanu Heufelderovi (55) pak volalo několik rozčilených zákazníků. „Stěžovali si, že nebudou stát u pisoáru vedle černocha nebo že je nechtějí potkávat, když si půjdou zakouřit před hospodu. Přitom to jsou lidé z lepších kruhů, od kterých bych takovou reakci nikdy nečekal,“ popisuje šokovaný majitel reakce štamgastů.

Rychle se začaly šířit fámy o nebezpečných chorobách, které s sebou uprchlíci ze Sýrie, Eritreje nebo Mali přinášejí. Rodiče požadovali, aby škola oddělila školní dvůr od tělocvičny plotem a kamerami, které by pohyb běženců hlídaly.

Starosta Sepp Hartl (61) se snažil situaci uklidnit. „Mají sice jinou barvu kůže, ale jsou to lidé se srdcem a duší stejně jako vy,“ naléhal. Schytal výhružné anonymní hrozby oběšením.

Přístup k uprchlíkům rozštěpil Německo. Většina politických elit, kapitánů průmyslu a obchodu, mainstreamových médií i nevládních organizací se drží šablony vyřčené kancléřkou Angelou Merkelovou: „Každý, kdo čelil politickému útlaku nebo prchá před občanskou válkou, má při hledání azylu právo na spravedlivé zacházení.“

Za protivníky si vybrali pravicové radikály, neonacisty. To je v pořádku. Častokrát však k nim do jednoho pytle přihazují část veřejnosti znepokojenou až vystrašenou z toho, že jí nikdo nepopřává sluchu.

V saském Heidenau se tři noci po sobě poprali pravicoví extremisté s policií před ubytovnou pro běžence. Média tím žila přes týden. O demonstraci zneklidněných obyčejných lidí „z ulice“, jež se odehrála několik hodin před prvními srážkami, panuje mlčení.