„Dva milióny lidí přestaly chodit do kostela proto, že jejich víra v Boha není dostatečně silná,“ vysvětluje rapidní úbytek věřících ředitel ISKK, kněz Wojciech Sadloň.

„Příčin tohoto neutěšeného stavu je však podstatně víc a dohromady způsobily, že mýtus co Polák, to katolík, už dávno neplatí,“ reagoval Pawel Borecki, přední znalec katolické církve z katedry církevního práva Varšavské univerzity.

Pro mladé se stala církev skanzenem

„Výrazný úbytek věřících na bohoslužbách je negativním důsledkem např. zavedení povinného náboženství na základních a středních školách. Znechucení mladí mezi dvaceti až třiceti lety považují katolickou církev v Polsku za nepřitažlivý skanzen. Když přišel čas svobodného rozhodování, zda budou dále ošoupávat kostelní lavice, mnozí si řekli, že už to stačilo, a dali přednost rodině, sportu či kultuře,“ zdůraznil Borecki.

K tomu připočetl často arogantní a zbohatlické chování kněží i biskupů, vynucování si na věřících plnění často tvrdě přehnaných konzervativních příkazů a zákazů, ale také pedofilní aféry duchovních, které polský klér dlouhodobě kryl.

Věřících je reálně pouhá desetina?

„Značná část polské katolické hierarchie se navíc netají nespokojeností s novým větrem vanoucím z Vatikánu a chce přečkat pontifikát papeže Františka, přičemž doufá, že se po něm vrátí vše do starých kolejí,“ upozornil Borecki.

Co chtějí lidé, a klérus zapovídá
Církev rezolutně zakazuje umělé oplodnění in vitro, 80 procent Poláků však tento zákrok podporuje, a to nejen v případě neplodných manželství. Staví se za něj také ženy – 60 procent
Více než polovině dospělých (54 procent) se nepříčí neformální rodinné svazky, které církev označuje za „život v hříchu“
Pro eutanazii v případě utrpení kvůli nevyléčitelné nemoci se vyslovilo 51 procent. Katolická církev to považuje za „absolutně nepřijatelné“

Návrat ke starým stalinským dobám z 50. let minulého století, kdy na mše v Polsku chodilo pravidelně 90 procent věřících, už nenávratně odnesl čas. „Kostely zůstaly tehdy jediným možným místem protestu proti tehdejšímu režimu a chodili do nich nejen věřící,“ říká Pawel Zalecki, sociolog analyzující náboženské chování Poláků.

Po roce 1989 už tato potřeba v národě postupně zanikala. Navíc se začalo ukazovat, že lidé se sice hlásí ke katolické církvi, „avšak ne všichni dokážou odpovědět např. na tak základní otázku, kdo byl Ježíš Kristus“. „Lze lidi, kteří ani nevědí, v co věří, považovat za katolíky?“ ptá se Zalecki.

Podle jeho odhadů „reálný počet skutečně věřících v Polsku v žádném případě nepřekračuje deset procent obyvatel. Obrovská čísla uváděná církví jsou jen fikcí na papíře.

Tomuto závěru odpovídají i výsledky posledního průzkumu veřejného mínění.

Lepší než kněz je i zelinářka

V odpovědích na otázku agentury CBOS, co shledávají v životě za nejdůležitější, absolutní většina dotazovaných dala na první místo rodinu, potom čest, spravedlnost a solidaritu a až na 16. příčku víru v Boha a náboženský život.

Na otázku, jakého povolání si nejvíc váží, skončil kněz na konci žebříčku – na 19. místě. Přitom toto ještě za socialismu mimořádně ceněné zaměstnání předběhli i prodavačka v zelenině, skladník či poštovní doručovatelka. Navíc vyšlo najevo, že 40 procent věřících nezná jméno kněze z farnosti, do níž patří, a důvěřuje mu stěží 30 procent dotazovaných.

Uzavřená pevnost, kolem níž plyne jiný život

Na odklonu lidí od katolické církve v Polsku se podepisuje i postupující liberalizace ve společnosti. Katolická hierarchie sice například stále tvrdí, že 97 procent obyvatel tvoří pokřtění katolíci, jež automaticky považuje za své věřící ovečky, život to ale zdaleka nepotvrzuje.

Totéž platí o eutanazii, umělém oplodnění in vitro a neformálních rodinných svazcích.

Církev má dlouhodobé potíže s argumentací a stále víc připomíná uzavřenou pevnost. Nedokáže odpovědět na zásadní otázky věřících, k nimž se přiřadila další: „Proč se Poláci ve velkém začali vyhýbat kostelům?“