Úmrtní listy z hrabství Galway ukázaly ohromující počet dětí, které zemřely v sirotčinci určeném pro potomky svobodných matek. Většina dětí zemřela na podvýživu, tuberkulózu nebo v souvislosti s předčasným porodem. Často se nakazily právě v sirotčinci, protože podlehly spalničkám nebo zápalům plic.

Sirotčinec sloužil i jako jakýsi druh detenčního ústavu, kde končily nejen děti, ale i jejich matky, aby nepobuřovaly společnost, protože porodily nesezdané.

Kvůli tomu, že se narodily „padlým ženám“, jim odepřeli i pohřeb a končily v septiku, který byl přeměněn v hromadný hrob. Právě v něm byly objeveny v roce 1975 ostatky dětí, když se pod dvěma chlapci, kteří si na místě hráli, propadl beton nad jímkou. Místní farář na místě odříkal modlitby a hrob byl opět zakonzervován, aniž by se zjišťoval počet těl, která ukrýval.

I dvě mrtvé děti za týden

Až nyní se ale ukázalo, kolik dětí v ústavu zemřelo a kdy. Podle záznamů umíraly i dvě děti za týden. Původně se předpokládalo, že ostatky ze septiku patří obětem hladomoru z XIX. století.

Podle pamětníků mohly děti chodit do školy, ale byly odděleny od ostatních. Pokud nebyly adoptovány, končily v církevních učilištích, kde byly využívány jako pracovní síla.

Děti v sirotčinci v Tuamu umíraly i pro druhé světové válce, přestože vládní komise v roce 1944 zjistila, že část z 271 chovanců v ústavu trpí podvýživou.

Pro katolickou církev je odhalení historičky velmi nepříjemné, protože čelí několika skandálům kvůli situacím v sirotčincích. Představitelé církve v Galway tvrdí, že netušili, že tolik dětí, které zemřely v sirotčinci, bylo takto pohřbeno. Slíbili, že podpoří úsilí označit místo pamětní deskou se seznamem jmen všech 796 dětí.