Fritze utrpěl mozkovou příhodu před dvěma lety a do nemocnice se dostal až po hodině a půl, napsal ve čtvrtek švédský server The Local.

Když lékaři prozkoumali snímky jeho mozku, řekli jeho přítelkyni, že nemá naději na přežití. Do nemocnice se tedy dostavili jeho příbuzní, kteří se s ním přišli rozloučit. Rovnou u jeho postele lékaři nadhodili téma darování orgánů pro transplantaci. Fritze slyšel každé slovo, ale neměl jak na sebe upoutat pozornost.

„Fungovaly mi jen oči a uši,“ popsal později Fritze svůj hororový zážitek.

Další tři dny trvalo, než snímky viděla jiná lékařka, která se mezitím vrátila z dovolené. „Podívala se na to a řekla ‘Zas tak špatně to nevypadá’ a naordinovala mi kortizon, aby se mi zmenšil otok na mozku,“ vzpomíná Fritze. „Ale i tak má přítelkyně s mou sestrou musely bojovat s nočním personálem, který mi odmítal kortizon dát. To bylo pouhý den předtím, než se lékaři rozhodli pro finální odhad mé šance na přežití,“ dodal.

Další tři týdny mu trvalo, než byl znovu schopen komunikace. Ještě po dvou letech zápasí s řečí.

„Prý že by se to u nás stát nemohlo“

Stížnost proti postupu lékařů podal až nyní, protože dosud na to neměl dostatek síly. Inspiroval ho také podobný případ jedné Dánky, kterou odpojili od přístrojů jako beznadějný případ, ale ona přesto přežila.

„V televizi to komentoval nějaký šéf z ministerstva zdravotnictví a říkal, že tohle by se ve Švédsku nikdy stát nemohlo,“ vzpomíná Fritze a dodává: „Jenže kdyby se tenkrát nevrátila ta doktorka z dovolené, nechali by mě tam ležet, dokud by to moje tělo už nezvládlo.“

Připomněl, že lékaři by neměli uvažovat o použití orgánů pacienta, dokud není s jistotou stanovena mozková smrt.