Den poté, co jeho strana na sebe u uren strhla nejvyšší přízeň voličů, se Jon Gnarr pohodlně rozvalil v černém koženém křesle v centrále Krupping-Bank. V supermoderním chrámu ze skla a oceli, s desetimetrovým interiérovým vodopádem sevřeným dvěma obřími tabulemi skla a s díly Ólafura Eliassona na stěnách, sbíral síly ke všemu, co ho čekalo.

„Tam, uprostřed klubka zmijí, jsem nechal všechnu zlost a vztek na ty, kdo zničili mou zem,“ svěřil se.

Na podzim 2008 islandská pohádka o zázračném kasinovém kapitalismu skončila. Do té doby banky poskytovaly půjčky jako na běžícím pásu každému obyvateli ostrova, který si řekl, a nové peníze si obstarávaly za vlasy přitaženými sliby úroků nizozemským, britským a německým vkladatelům. Ostrov se vyšvihl mezi nejbohatší státy světa. Neoliberálové tleskali a vysekávali poklony.

V říjnu 2008 premiér Geir Hazarde oznámil, že zlaté časy končí – a že se země ocitla na pokraji bankrotu. Dluhy tří největších peněžních ústavů šestnáctinásobně převýšily islandský roční hrubý domácí produkt. Islandská koruna ztratila vůči euru dvě třetiny hodnoty. Národ zchudl – platy, důchody, úspory se pronikavě smrskly.

Začalo to jako hec

Aby se dostal tak vysoko, bývalý taxikář a klaun z televizních seriálů pro děti založil z recese stranu Besti Folkkurinn – Nejlepší strana. Napůl v žertu, napůl vážně slíbil v kampani, že obstará do zoo nového ledního medvěda, otevře u letiště v Keflavíku první severský Disneyland, u každého bazénu budou ručníky zdarma, parlament bude do roku 2020 bez drog a farmáři z venkova si budou moci brát do hotelů v Reykjavíku ovce. Do koalice prý půjde s každým, kdo viděl alespoň pět dílů amerického televizního seriálu Špína Baltimoru.

A nejen to. Aby přesvědčil, že své morbidní nápady nemyslí vážně, dodal, že skrytou korupci nahradí veřejnou – a že žádný ze slibů nemíní vyplnit.

Pak dostali Nejlepší u uren nejvíc – 30 procent. A švanda skončila. Najednou se Gnarr ocitl v čele města, kde žije třetina z 320 tisíc obyvatel Islandu a jež zaměstnává 8100 lidí.

Strategii připravili učitelé a odbornící

Na otázku, co považuje za nejvýraznější úspěch, odpovídá okamžitě. „Záchranu městského energetického podniku Orkuvieta. Pro město znamenal stejný jed jako kdysi banky pro Island. Možná že jsme tím vytáhli nad vodu i celý Reykjavík.“

Strategii mu připravil tým vysokoškolských učitelů i odborníků z praxe – anonymně a bez honoráře. Propustil 80 zaměstnanců, zmrazil část investic, na druhé straně připravil motivační systém pro dlouholeté zákazníky. Vymohl si státní záruky a vypudil ze správní rady politiky. „Jenom škrtat, to umí každý šašek. Někteří mi hrozili: Když firmou takhle zatřeseš, a navíc zdražíš elektřinu, prohraješ příští volby. Užasl jsem: Jaké volby?“ vylíčil listu Süddeutsche Zeitung.

Samozřejmě že zdání klame. „Jako většina komiků je i Jon v soukromí vážný, přemýšlivý člověk,“ podotýká Einar Örn Benediktsson, někdejší zpěvák skupiny Sugarcubes, ze které začínala svou cestu za celosvětovou slávou zpěvačka Björk.

 Co podnikne dál? Možná se probudí

Pochopitelně že své vnější zbarvení nesmyl. A tak před služební cestou do Helsinek rozhlásil, že si jede především zapařit. Před jednáním s delegací čínských obchodníků a bankéřů se chlubil, že bude servírovat vlastnoručně připravenou pekingskou kachnu.

Ve skutečnosti ve finské metropoli studoval tamní systém veřejné dopravy a s Číňany, s nimiž se nejprve pohádal kvůli pronásledovaným disidentům, si nakonec plácl na příliv investic. Mimochodem, čínští hosté se s ním všichni vyfotografovali.

Gnarrova strana by si dnes připsala 37 procent. Starosta však letos v červnu své křeslo obhajovat nebude. Na otázku, kam povedou jeho další kroky, odpovídá hádankou ze svého ostrova, kde stromů roste jako šafránu. Zní: „Jak se Islanďan dostane z hustého, temného lesa? – Probudí se!“

„Třeba už konečně procitnu,“ uzavírá se smíchem.