Kantorovy velké problémy s onemocněním sítnice obou očí začaly před dvanácti lety. O zrak přicházel postupně.

„Napřed neviděl za soumraku, pak přestal rozlišovat barvy, poté obrysy. Až přišla chvíle, kdy měl před očima už jen bílou mlhu,“ popsala tragédii Gazeta Wyborcza.
O učitelově osudu znaly celou pravdu jen dvě kolegyně, ty ale mlčely jako hrob a všemožně mu pomáhaly.

Bialek věděl, že jeho choroba je nevyléčitelná, proto se systematicky připravoval na moment, kdy už neuvidí nic.

Budovu školy, do níž chodil už jako žák, se naučil nazpaměť a nacvičil si pohyb po ní, jen místo očí používal uši. Nejlépe mu bylo během přestávek, kdy podle překřikujících se žáků věděl přesně, kde právě stojí. Na schodech se držel zábradlí, kroky měl přesně odpočítané podle toho, kam právě mířil. Slepeckou hůl pochopitelně nepoužíval, ta by ho okamžitě prozradila.

Stejným způsobem se orientoval i na ulici. Cestu domů znal zpaměti – naštěstí bydlí jen deset minut chůze od školy.

„I tak jsem ale sem tam vrazil do sloupku dopravní značky, která se na ulici najednou objevila, nebo dokonce spadl do díry v rozkopaném chodníku,“ svěřil deníku.

Jednou tak přišel do práce s boulí na čele, jindy s roztrženými kalhotami, což vyvolávalo spíš úsměv než pohoršení.

Už jen přednášel

Během vyučovacích hodin po úplné ztrátě zraku už jen přednášel, přestal psát na tabuli. Studentům řekl, že jde o experiment s tím, že ho už po tolika letech nebaví psát pořád to samé, což auditorium vždycky pobavilo.

„Docházku v průběhu celého školního roku dělali mnou určení žáci a písemky jsem opravoval tak, že mi je doma vždy někdo přečetl a já jsem tak přesně věděl, co v nich je,“ popsal svou praxi Bialek, když to s jeho nevidomostí prasklo.

Stalo se to na jednom školním výletu, kdy nechtě šlápl nové kolegyni na nohu a na její výčitku, jestli je snad úplně slepý, po pravdě odpověděl, že ano.

„Když jsem před lety ztratil úplně zrak, byla situace jiná než teď. Určitě bych se tehdy musel se svým zaměstnáním rozloučit. A já nic jiného neumím,“ shrnul slepý učitel.

Nyní ale vedení školy všechny „novátorské“ praktiky Bialekovi odpustilo. „Vlastně všechno zůstalo, jak bylo. Jen teď už používám bílou hůl,“ dodává nevidomý pedagog z Lublinu.