V roce 1968 je zveřejnil s pochopitelným propagandistickým podtextem sovětský tisk. V atmosféře studené války bylo reakcí na to systematické popírání jejich pravosti a ututlávání skandálu.

„Jsou to pravé dokumenty MI6,“ prohlásil nyní po jejich novém prozkoumání Stephen Dorril, autor dějin této špionážní služby. V době, kdy sovětský deník Izvěstija publikoval záznamy britské špionážní služby, je však britská média jednoznačně odmítala jako „nesmysl“.

Měli jsme pocit, že jsme ve válce.Alistair Horne

Například představitel BBC je označil za „fantastický příklad tajné politické propagandy“.

Nyní však i proslulá stanice připouští: „Sověti přirozeně dali těmto záznamům ten nejhorší možný smysl, ale v tom hlavním mluvili pravdu: během studené války měla MI6 síť novinářů a redaktorů působících v britském tisku.“

Rusové zveřejnili seznam jmen i kódových označení britských novinářů, kteří pracovali pro MI6, jakož i krycí jména příslušníků špionáže, kteří žurnalisty řídili. Na seznamu od MI6 figurovali redaktoři a editoři hlavních médií – Sunday Times, Observeru, Daily Telegraphu, Daily Mailu a také samotné BBC.

Dílo Blakea a Philbyho

Jeden z dokumentů popisoval postup, na jehož základě proslulá stanice vysílala dohodnuté melodie či věty, které mohli příslušníci MI6 „v poli“ použít jako důkaz, že vskutku jednají jménem britské vlády. Oficiální historik BBC Jean Seaton to označil za „velmi věrohodné“.

Další záznam obsahuje možný klíč k vysvětlení, jak dokumenty padly Moskvě do rukou. Bylo na něm datum září 1959. Podle Dor­rila měl v té době časté noční služby v centrále MI6 její zaměstnanec George Blake.

Ten pracoval také pro sovětskou KGB. Historik se domnívá, že Blake se za nocí potuloval po budově tajné služby a miniaturním fotoaparátem Minox fotil každý dokument, který se mu dostal do rukou.

Profesor Christopher Andrew, oficiální historik britské kontrarozvědky MI5, nadhodil, že Rusové možná zapojili do rozhodování o využití dokumentů i své největší špionáží eso, proslulého Kima Philbyho.

Než tento nejslavnější dvojitý agent v dějinách v roce 1963 unikl do Moskvy, pracoval po nějakou dobu v libanonském Bejrútu na částečný úvazek pro deník The Observer a týdeník The Economist. Zaměstnal jej editor deníku David Astor, jehož jméno se objevuje i na seznamu žurnalistů pracujících pro MI6, který list Izvěstija zveřejnil.

Astor sice vždy popíral, že je agentem tajné služby, ale jeho jméno podle Andrewa naznačuje agentovo zapojení do vypracování tohoto seznamu.

„Philby byl vždy velmi dobrý při určování věcí, jež by byly z hlediska britského publika nejúčinnější propagandou,“ shrnul profesor.

Přiznání až po desetiletích

O špiónském angažmá některých novinářů byli ostatně informováni i jejich kolegové. Tak Phillip Knightley z The Sunday Times řekl, že se to dobře vědělo o jeho kolegovi Henrym Brandonovi, jehož jméno se rovněž ocitlo na seznamu v Izvěstijích.

Upozornil také, že vysoce postavený pracovník deníku Daily Telegraph Roy Pawley zajišťoval pro agenty MI6 novinářské krytí.

I historik Alistair Horne potvrdil, že když v 50. letech pracoval pro The Daily Telegraph v Německu, řídil hned tři agenty pracující pro MI6, a že Pawley o tom dobře věděl.

„Celá nová generace má pocit, že studená válka nebyla myšlena vážně. Pro ty z nás, kdo ji prožili, ale byla. Měli jsme pocit, že jsme ve válce,“ hájil Horne svůj postup.

Informace Izvěstijí vyvolaly po zveřejnění krátkou mediální bouři na konci roku 1968. Vlna dementi obsahu článku byla tak jednotná a účinná, že obvinění měla nakonec jen nepatrný vliv na to, jak se britská veřejnost dívala na svá média.

Nyní ale Dorril upozorňuje, že dokumenty nabízejí vzácné nahlédnutí do aktivit MI6, která své písemnosti zásadně nezveřejňuje. Otevírají tak nové pole pro výzkum.

„Opravdu se musíme vrátit a podívat se na některé klíčové události studené války. Musíme se podívat na to, co noviny publikovaly, kdo byli novináři a co se pokoušeli vydat a říci britskému publiku,“ uzavřel.