Opakovaně přetřásané tvrzení zopakoval EUobserver v úterý. S odkazem na dodatek ke zprávě Evropské služby pro vnější činnost (ESVA), jak se diplomatická služba EU oficiálně nazývá, přidal i statistická čísla. ESVA vydala svou zprávu o vývoji už v prosinci, dodatek k ní ale dosud zveřejněn nebyl, upozornil server.

V dodatku se píše, jak v loňském roce dopadla výběrová řízení na 181 pracovních pozic. V šesti kategoriích ze sedmi si zástupci dvanácti států, které se navzdory tomu, že k EU přistoupily před osmi lety, stále nazývají "novými zeměmi", vedli výrazně hůře než jejich kolegové z patnácti ostatních zemí.

Rozdíl je podle serveru patrný především při obsazení míst v bruselském ústředí ESVA. "Ze 134 lidí, kteří se ucházeli o deset vysokých manažerských postů v Bruselu, bylo 34 ‘nových’ diplomatů, 74 ‘starých’ a 26 unijních úředníků. Žádný z ‘nových’ neprošel. V řízení na 22 středně vysokých pozic uspěl jenom jeden ze 126 ‘nových’ kandidátů. V soutěži o 34 juniorských pozic, uspělo šest z 303 ‘nových’ kandidátů v porovnání s 21 z celkových 404 zástupců ‘starých’ zemí,” napsal EUobserver.

Malý počet žádostí si podle serveru podali například Němci - 1,8 procenta ze všech. Navzdory tomu v řízeních uspělo sedm jejich diplomatů, což je 3,9 procenta z celku. Pět z nich dostalo pozici v ústředí ESVA.

Nejsme neúspěšní, říká česká velvyslankyně

Šéfka Stálého zastoupení ČR při Evropské unii Milena Vicenová ale situaci českých diplomatů nevidí černě. „Česká republika si naopak vede velice dobře v nominacích do vedení Delegací EU ve světě,“ uvedla pro Novinky. ČR má mimo jiné své tři diplomaty ve vedení velvyslanectví EUIráku, Súdánu a Guyaně. Dva čeští zástupci působí také jako vedoucí delegací v Indii a Nikaragui.

„Některé členské státy Unie naopak zatím nezískaly žádný takový post,” napsala velvyslankyně Vicenová.

Na 149 ambasádách EU ve světě slouží ale jen 21 velvyslanců pocházejících ze zemí, které se k unii přičlenily v letech 2004 a 2007.

„Pokud někteří naši kandidáti neuspějí, podle našich neoficiálních informací to může být i tím, že nejsou zvyklí své zkušenosti a schopnosti dobře prodávat, narozdíl od svých protikandidátů z jiných zemí. Jiným českým kandidátům chybí někdy dostatečná znalost jazyků, zejména francouzštiny,“ poznamenala Vicenová.

Baronka Ashtonová po výběru prvních ambasadorů EU na adresu „nových“ členských zemí řekla, že by se jejich diplomacie měly předem domluvit, aby si jejich zástupci nekonkurovali ve snaze získat stejný post.

Nedá se říct, že bychom s tím souhlasili. V praxi si totiž lze sotva představit, jak by takové dohadování fungovalo. V případě, že by se skupina „nových“ států měla dohodnout na společném kandidátovi, by vlastně omezila svoje šance získat určitou pozici. Může pak třeba dojít i k tomu, že kandidát určité země nebude tak kvalitní jako kandidát země, která toto místo dobrovolně přenechala,“ uvedla Vicenová.

„Pak se snadno může stát, že uspěje kandidát „staré“ země a „nové“ státy nebudou mít pozice žádné. Také bychom se mohli ptát, proč podobnou výzvu neadresovala ESVA i „starým“ členským zemím, které se rovněž často „perou“ o stejné pozice,“ uzavřela Vicenová.

Evropská služba vnější činnosti
Zajišťuje zahraniční politiku Evropské unie, nejviditelněji prostřednictvím svých ambasád ve světě a aktivitě své nejvyšší představitelky, baronky Catherine Ashtonová. Služba začala vznikat v roce 2009 na základě Lisabonské smlouvy.
Cílem bylo zahraniční politiku EU sjednotit. Do té doby ji zajišťovalo několik úřadů. Tři z nich spadaly pod Evropskou komisi: Generální ředitelství pro vnější vztahy (RELEX), úřad komisaře pro obchod a vztahy s evropskými sousedy, a úřad pro rozvoj a spolupráci se skupinou afrických, karibských a tichomořských států (ACP). Kromě toho se na diplomacii podílela Evropská obranná agentura (EDA), představovaná vysokým představitelem pro zahraniční a bezpečnostní politiku, a předsednická země.
Mezi hlavními problémy diplomatické služby EU uvádějí komentátoři její částečnou podřízenost Evropské komisi i nedostatečnou kompetentnost Catherine Ashtonové. Základní potíž je ale v tom, že jednotliví členové EU se v zahraniční politice jednohlasně téměř na ničem neshodnou. Čestnými výjimkami jsou ale třeba postoj vůči íránskému jadernému programu či běloruskému režimu.