Nyní průzkumy naznačují, že členství v Unii posvětí 53–60 procent voličů. V jedné skupině obyvatel Chorvatska lze však očekávat i vyšší podporu. Tvoří ji chorvatští Srbové, kteří v 90. letech přežili ničivou válku i následnou ztrátu domovů.

„Je to druh záruky, autorita navíc, u které se mohou dovolávat svých práv,“ slibuje si od členství v Unii Nikola Arbutin, starosta městečka Dvor, obývaného převážně Srby.

Není to slepá důvěra. Už šestiletá jednání o vstupu země do EU, při nichž byla ochrana srbské menšiny a právo na návrat do předválečných domovů významnou otázkou, zlepšila podle Arbutina „postavení i chápání srbské komunity“ v Chorvatsku.

Skepse a naděje

Mezi nadějí a rezignací či skepsí kolísají i Chorvati. „Evropa není jen mléko a med, ale Chorvatsko do ní musí vstoupit, protože jsme příliš malí na to, abychom zůstali v izolaci,“ soudí inženýrka Gorjana Sikičová. Nezaměstnaný dělník Tomislav Kosič se naopak obává, že Chorvatsko tak jen „ztratí suverenitu a budou mu vládnout neoliberální kapitalisté“.

Země totiž nevstupuje do Unie v nejlepší době. Sedmadvacítka zápasí s dluhovou krizí, nedalekému Řecku hrozí bankrot, blízká Itálie (a nejen ona) tvrdě utahuje opasky. Řada Chorvatů se proto obává, že Unie je stáhne do propasti.

Je asi jen málo takových, jako záhřebský podnikatel Ante Matič, který suverénně věří, že „teď se konečně vracíme k normalitě a pořádku – k c. a k. pořádku“, který skončil v roce 1918.