Starší bratr zemřelého Roger Parsons obvinil v úterý britskou zdravotní službu, sociální pracovníky i úředníky z radnice z fatálního selhání.

„David byl odveden ze svého domova a vlastně uvězněn,“ řekl Roger Parsons listu a dodal: „Můj nevinný bratr, který nebyl schopen se bránit, byl po měsíce a měsíce podrobován duševnímu týrání. Lékařka mu neumožnila zůstat s rodinou. Měla nad ním naprostou kontrolu, než jsme dosáhli toho, aby ho přestala léčit.“

Připomněl, že nic takového by se mu nemohlo stát, kdyby netrpěl Downovým syndromem.

David Parsons žil od roku 1989 v nájemním bytě, který mu poskytla radnice Newcastlu. O tři roky později se k němu přistěhovala jeho žena, která měla problémy se učit.
Každý den jim pomáhala charitativní nadace Coquet Trust, která se zaměřuje na pomoc lidem, kteří se obtížně orientují ve společnosti a mají problémy se v ní zařadit.
V roce 2005 ale vzrostly obavy, že se Parsonsovo zdraví zhoršuje a s ním i schopnost se o sebe postarat. Byl přijat v nemocnici v Northgate na pozorování s tím, že tam nebude déle než šest týdnů.

Rodinu odsunuli na vedlejší kolej

Po dvou měsících doktoři uvedli, že se u něj rozvinula demence a epilepsie, s čímž rodina nesouhlasila. Přestože měl být Parsons propuštěn, zůstal v nemocnici dalších pět měsíců na uzavřeném oddělení. Když v červnu 2006 nemocnici opouštěl, přestěhovali ho i s jeho ženou. Navzdory protestům rodiny ho umístili do uzavřeného bytu v domě s pečovatelskou službou, kde deset měsíců zůstával pod zámkem. Do nemocnice byl převezen 7. dubna 2007 s plicní infekcí. O dva dny později v ní zemřel na zápal plic.

Kancelář ombudsmana už dospěla k závěru, že byl propuštěn z nemocnice „do neadekvátního uzamčeného bytu“.

Zdravotnická ombudsmanka Ann Abrahamová ve své zprávě konstatuje: „Jeho práva, jeho zájmy a rodinné vazby nebyly vzaty v úvahu, když radnice a zdravotnictví vytvářely plány péče o něj. To mělo značný dopad na kvalitu jeho života, na to, jak se mu dařilo v posledních 18 měsících jeho života.“

„Jeho rodina byla zároveň připravena o možnost podílet se na péči. Je šokující, že se něco takového může stát v jednadvacátém století,“ zakončila své vyjádření.

Britské zdravotnictví pochybení přiznalo.