Pavel K. tvrdí, že si ho příslušníci vojenské kontrarozvědky vyhlédli v roce 1964 v pionýrském táboře v Nové Bani. Tam si jeho výkonů při hrách všiml „muž v kožené bundě“ a následně kontaktoval rodinu, že by syn měl jít studovat na vojenské gymnázium. Rodiče přesvědčil, aby si Pavel před nástupem na školu zocelil zdraví ve Vojenském sanatoriu v obci Nová Polianka. Tam měl probíhat přísně utajený výcvik dětských špiónů. „Ten záměr vymyslel jeden profesor psychologie z Prahy, který ještě žije,“ tvrdí Pavel K. Muže ale nejmenoval.

Dětští špióni měli být údajně nasazováni například ke sledování soukromého života vysokých komunistických funkcionářů. Mělo se jednat o inteligentní chlapce z nemajetných rodin ve věku 9 až 15 let. Ti měli zajišťovat kompromitující informace o komunistických pohlavárech, případně o lidech ze zahraničních ambasád. „Měli jsme výhodu, že nás považovali za děti, které si během hry na dvoře jen někam na chvíli odskočily,“ citoval z knihy slovenský deník SME.

Obálka knihy

Obálka knihy

FOTO: Právo

Podle Márie Danielisové, která v sanatoriu v Nové Poliance pracovala od roku 1976, děti do areálu neměly přístup. „Neexistovalo, aby se tam tehdy pohybovaly děti. Bylo to vojenské sanatorium a byl tam vojenský režim,“ uvedla.

Příběh podle serveru Čas.sk, který z knihy cituje, končí o čtyři roky později, tedy v roce 1968, neúspěšnou akcí v Řecku, při níž měl jeden z chlapců zemřít a další následkem pádu z útesu ochrnout. Rodičům prý bylo následně oznámeno, že chlapec zemřel po pádu ve Vysokých Tatrách. Buňka dětských špiónů, ve které měl být Pavel K., poté měla být zrušena. Program dětských špiónů podle Čas.sk skončil v roce 1985 pro nedostatek financí. Celkově mělo být vycvičeno 198 hochů, píše v knize.

Čeští historici se s ničím podobným nesetkali

Odborník na práci tuzemské rozvědky Daniel Povolný z Vojenského historického ústavu (VHÚ) se k informaci o dětských špiónech staví skepticky, byť dodává, že bez prostudování samotné publikace nelze učinit jasný závěr.

„Osobně se mi to příliš nezdá,“ konstatoval s tím, že špehování vrcholných komunistických pohlavárů ze strany rozvědky nepřipadalo v úvahu, a připomněl mimo jiné to, že vojenská kontrarozvědka od roku 1956 nedisponovala ani vlastní operativní technikou a o její použití musela žádat.

Podobně skepticky se k využívání dětských špiónů staví i Eva Michálková z Úřadu dokumentace vyšetřování zločinů komunismu (ÚDVZK). „Kauzu s touto problematikou jsme nikdy neměli ve vyšetřování,“ uvedla s tím, že v rámci trestního řízení se s ničím podobným nesetkala.

Šestnáctiletá udavačka

Jeden ze zdokumentovaných případů, kdy československé tajné služby využily mladistvé, popsal již v roce 2003 ve sborníku Securitas imperii Jiří Plachý z VHÚ.

Počátkem 80. let se příslušníkům StB podařilo na spartakiádě získat ke spolupráci tehdy 16letou studentku střední školy v Mělníku. Ta posléze podávala informace na své spolužáky. Kvůli údajnému vlastnictví nahrávek undergroundových skupin a schůzkám s nepohodlným farářem byli v roce 1982 dva studenti pár dnů před maturitou vyloučeni ze studia, dalším sedmi byla snížena známka z chování, což prakticky znamenalo nemožnost přijetí na vysokou školu. Podle Plachého patřila dívka „zřejmě k jedněm z nejmladších spolupracovnic StB vůbec“.

Jak historik dodal, v interních směrnicích pro získávání spolupracovníků „žádné omezení věku nebylo“. Slovenské ministerstvo kultury podpořilo vydání publikace grantem ve výši 3000 eur.