Za 40 let trvání východoněmeckého režimu zemi opustily asi tři ze 17 miliónů obyvatel, tedy asi 75 000 každý rok. Většina neměla povolení. Stovky lidí pokus překročit hranici nepřežily, jiní uspěli. Útěky některých z nich byly nefalšovanými husarskými kousky.

Čtěte také: Před 50 lety začala růst Berlínská zeď, symbol studené války
 Zeď udělala ze Západního Berlína kulturní centrum a turecké město
Všude kolem mého domu byla zeď, popisuje žena z Východního Berlína
 

Prchající pohraničník byl hrdinou i zrádcem

Symbolem touhy lidí uprchnout na západ se stal hned v počátečních dnech výstavby zdi tehdy 18letý pohraničník Hans Conrad Schumann, když 15. srpna 1961 v době, kdy byl ve službě, přeskočil hrazení z ostnatého drátu. V činu ho povzbuzovali lidé za hraniční linií, křičeli: „Poběž sem.“ Schumanna pak už v západním Berlíně z místa odvezl vůz tamní policie.

„Kolem stála spousta lidí, což bylo dobré, protože odvedli pozornost mých kolegů. Zvládl jsem vyměnit svůj nabitý samopal za nenabitý, než jsem skočil. Pak už ten skok tolik náročný nebyl. Zbraň mi potom s rachotem spadla na zem, s plným zásobníkem by zřejmě vystřelila,“ popsal Schumann.

Mladý pohraničník se stal ikonickou postavou svobodného světa po zveřejnění fotografie západoněmeckého novináře Petera Leibinga, který Schumanna zachytil při skoku přes ostnaté dráty. Východoněmecká vláda ho ale označila za zrádce – prvního z asi 2700 vojáků a policistů z Východního Německa, kteří utekli na západ.

Stavba Berlínské zdi

Stavba Berlínské zdi

FOTO: fotobanka Profimedia

Schumann se usadil v Bavorsku, kde se oženil a skoro třicet let pracoval u pásu v automobilce Audi. Po pádu Berlínské zdi a sjednocení Německa se vrátil do rodného Saska, aby navštívil rodinu. Někteří lidé se chovali přátelsky, jiní s ním odmítali promluvit. „Zrádce pro spoustu lidí zůstal zrádcem, i když už NDR neexistovala,“ okomentoval později cestu.

Schumann trpěl depresemi. V červnu 1998 ho manželka našla oběšeného na stromě v lese nedaleko domu.

Prchali pod zemí i vzduchem

Během šedesátých let se spousta lidí snažila utéct ve vyhloubených tunelech, které ale byly často odhaleny. Jeden z největších vykopala v roce 1964 skupina třiceti studentů 12 metrů hluboko pod Berlínskou zdí. Byl jen necelý metr vysoký, zato ale 145 metrů dlouhý.

Než ho 42 hodin po dokončení strážci hranice objevili, stačilo jím uprchnout 57 mužů, žen a dětí. Na ostatní, kteří čekali, až přijdou na řadu, se ale nedostalo.

Při nastalém boji se studenty byl zabit zasahující voják Egon Schultz. Nešťastnou náhodou ho střelil jeho kolega. Vláda pak tvrdila, že byl zastřelen západoněmeckými agenty.

Lidé prchali i vzduchem. Jelikož byly ve Východním Německu zakázány horkovzdušné balóny, vyrobila si skupina dvou mužů a dvou žen v roce 1979 vlastní, pročež použili hlavně ložní povlečení. Se svými čtyřmi dětmi vzlétli v polovině září. Balón cestou zachvátil požár a dospělí dětem zpívali písničky, aby je víc nerozrušovali. Když dosedli, nebyl si nikdo jist, kde se octli. Skupina se ukryla a jeden z mužů se vydal to zjistit. Policista, na něhož narazil, potvrdil, že jsou na západě.

„Už jsme nemuseli lhát našim dětem a potýkat se s politickými podmínkami ve Východním Německu,“ popsal posléze Peter Strelzyk. Byl to jejich druhý pokus o útěk. Poprvé balón dosedl těsně před hranicí.

Na fotografie z 18. srpna 1962 odnáší německý pohraničník tělo zastřeleného osmnáctiletého Petera Fechtera, který se pokusil překonat zeď a utéct do Západního Berlína.

Na fotografii z 18. srpna 1962 odnáší německý pohraničník tělo zastřeleného 18letého Petera Fechtera, který se pokusil překonat zeď a utéct do Západního Berlína.

FOTO: fotobanka Profimedia

Vzali to přes Dánsko i Afghánistán

Utíkalo se i přes třetí zemi. Zatímco Dirk Deckert a Karten Klűnder se rozhodli v listopadu 1986 utéct nejprve do Dánska, přičemž moře přeplavali na surfech, Kerstin Becková o dva roky zvolila za tranzitní země AfghánistánPákistán.

Jako 24letá studentka Humboldtovy univerzity vycestovala do Sověty okupovaného Afghánistánu na intenzivní jazykový kurz. Od prvního dne v Kábulu věděla, že se již nechce vrátit domů.

„Už jsem tak nemohla žít. Nemohla jsem studovat, co jsem chtěla, a znala jsem jen jeden kout světa, který jsem ale chtěla vidět celý,“ popsala Becková, proč se rozhodla na konci pobytu vydat do rukou místních mudžáhidů, jimž vysvětlila, že se nechce vrátit do komunistické země. Povstalci ji nechali odít do muslimské burky a vyslali ji s doprovodem k hranici s Pákistánem. Becková předstírala, že je jejich sestřenicí z Tádžikistánu.

Pár hodin poté, co vyrazila, nahlásili dva její spolužáci na východoněmeckou ambasádu, že chybí, a okamžitě bylo zahájeno rozsáhlé pátrání. Na letišti například hned prohledávali letadlo směřující do Indie.

Po čtyřech dnech putování byla skupina s Beckovou nedaleko hranice, když je zastavili ozbrojení muži. „Zjistili, že jsi ze západu, protože máš odlišnou chůzi,“ tlumočil jí jejich námitky doprovod. Posléze se ale do Pákistánu dostala, kde ovšem její anabáze neskončila. Dva týdny o ni bojovaly znepřátelené skupiny. Někteří chtěli další peníze, jeden mudžahedín byl přesvědčen, že je sovětskou agentkou, další se s ní chtěl oženit. Nakonec ji vzal pod svoji ochranu člen vlivné afghánské rodiny žijící v pákistánském exilu. V dubnu 1984, měsíc poté, co opustila Kábul, seděla Becková v letadle do Frankfurtu nad Mohanem.

Pomohl mu americký voják

Spoustě východních Němců pomohli na západ američtí vojáci. Většinou je tajně převezli přes přechod Checkpoint Charlie, Michaelu Meyerovi však v září 1964 pomohl strážce na opačné straně hranice.

„Všechno mě tísnilo, chtěl jsem pryč,“ vysvětloval Meyer svoje rozhodnutí odejít. Stejně jako množství dalších se rozhodl přeplavat pod pláštěm tmy řeku Sprévu.

Když po půl hodině plavání dorazil k břehu, záhy si uvědomil, že je stále ve Východním Německu. „Myslel jsem si, že mě hned zatknout, jenže nikdo si mě nevšiml,“ popsal. Před půl šestou ráno stanul Meyer u hrazení z ostnatého drátu poblíž Checkpointu Charlie.

„Položil jsem se pod dráty a strážci hranice začali střílet,“ uvedl Meyer. Východoněmecká služba Stasi později přiznala, že směrem k „narušiteli hranice“ pohraničníci vyslali 300 střel. Meyera jich zasáhlo osm. Muž měl zraněny obě nohy a ruku, střelné zranění měl i na zádech.

Střelbu slyšeli američtí vojáci na druhé straně a Meyerovi přišel na pomoc seržant Hans-Werner Pool. Vyskočil na zeď a snažil se přes ni Meyera dostat, ale dvojice východoněmeckých vojáků uprchlíka zase táhla zpět. Pool nakonec mezi ně vhodil slzný granát a dostal ho do bezpečí.

Meyer okamžitě putoval v nemocnici na operační sál. Ztratil čtyři litry krve, ale přežil. Kulku v zádech má však dodnes. Američana, který mu zachránil život, už nikdy neviděl.

Video

Stavba berlínské zdi. Zdroj: youtube.com