„Sto čtyřicet metrů vysoké elektrárny o výkonu 3 MW budou umístěny v bezprostřední blízkosti vesnice. Ve vesnici nebude místo odkud by stožáry nebyly vidět a slyšet. Budou vydávat všude dobře slyšitelný zvuk a podle posledních výzkumů jsou i zdrojem infrazvuku, který způsobuje stresy a bolení hlavy. Tři sta obyvatel vesnice nemá šanci se ubránit finančně mocné firmě Enel, navíc v prostředí slabé demokracie,“ stěžují si čeští krajané na svém webu.

Připomínají rovněž, že projekt je situován v evropsky významném Národním parku Železná vrata, který je veden ve zpřísněném režimu ochrany přírody.

První Češi dorazili do Dunajské soutěsky podle místní kroniky v roce 1828:
"V létě roku osmnáctistého dvacátého osmého se vypravili dva průzkumníci z řad těch, kteří se chystali odejít za lepším z Čech až do rumunského Banátu, na namáhavou pouť směrem na jih. Podle kronik se jmenovali Martin Mareš a Michal Glazer. Když se vrátili, vyprávěli, že byli přátelsky přijati, že tato země je krásná, velmi úrodná, že tam roste krásná pšenice, ovoce a víno. Povzbuzeni jejich zprávami vydali se vystěhovalci na pochod za novou nadějí. Na výstrahy sousedů pak odpovídali slovy věštby: "Země Česká bude příští válkou rozdrobena a pohlcena. Potom my, osídlenci z Banátu, se vrátíme, zemi znovu zřídíme a zaplníme ji novým a lepším národem."
Zdroj: www.banat.cz

Vesnice Svatá Helena po 180 let na rumunsko-srbském pohraničí překonávala mnohá úskalí, po celou dobu si ovšem zachovala osobitý svéráz. Komunita si díky izolovanosti udržuje české zvyky, jazyk a kulturu, přesto lze o ní tvrdit, že se jedná o unikát vyskytující se pouze v Dunajské soutěsce.

Nebezpečí zániku jedinečné kultury již před lety hasila vláda, když na záchranu českých vesnic vydala celkově kolem dvou miliónů eur, aby tak podpořila rozvoj šetrného dopravního ruchu a drobného podnikání. Investice se vyplatila. Turistika se v chráněné oblasti rozvíjí výhradně v českých vesnicích, které každoročně přilákají do oblastí, v nichž se zastavil čas, na šest tisíc návštěvníků.

Nynější hrozba se ale pro Svatou Helenu nyní zdá být neodvratná, do okolních pastvin už se zabořily bagry a veškeré urgence u rumunské vlády zatím vyšly vniveč. Nezbývá jim ale, než v zoufalém boji s větrnými mlýny pokračovat. Rumunští Češi a jejich sympatizanti posílají dopisy na české velvyslanectví v Bukurešti, rumunskému Ministerstvu životního prostředí, Župní radě Karaš-Severin a poslanci rumunského parlamentu za české menšiny Adriánovi Merkovi. Žádají také své krajany v ČR, aby se k odesílání mailů přidali, na svých stránkách ww.banat.cz uvádějí e-mailové adresy i překlad formálního dopisu do rumunštiny.

Upozorňují rovněž, že podobné výstavby se plánují i u dalších českých vesnic Gerník, Rovensko a Moldoua Noua.

Češi šli do Banátu s vidinou lepšího živobytí, stali se z nich hraničáři
Impuls k první vlně českého osídlení v rumunském Banátu dal jistý Magyarly, podnikatel se dřevem pocházející z rumunské Oravice. Ten do této oblasti svými sliby nalákal několik desítek českých rodin. Roku 1823 tak byla založena první česká vesnice Svatá Alžběta (Elisabethfeld), která později kvůli nedostatku vody zanikla. Další vesnice, Svatá Helena, byla s největší pravděpodobností založena v letech 1824 až 1825. Obě vesnice údajně dostaly svá jména podle Magyarlyho dcer. Magyarly však své sliby nesplnil a čeští osadníci v nouzi požádali o přijetí do svazku vojenských pohraničníků.
Druhá vlna českých kolonistů v letech 1827 až 1828 již byla organizována vojenskými úřady, které si tímto způsobem zajišťovaly pohraničníky do neobydleného území. V této době byly založeny, již podle vojenských strategických plánů, další české vesnice: Bigăr (Bígr), Eibenthal, Ravensca (Rovensko), Şumiţa (Šumice) a největší česká vesnice Gârnic (Gernik) a také vesnice Frauenwiese (Frauvízn, Poiana Muierii), která v 60. letech 19. století zanikla.
Čeští kolonisté pocházeli z různých oblastí Čech: Pardubicka, Královéhradecka, Chrudimska, Jaroměřska, Domažlicka, Plzeňska, Klatovska, dále z okolí Prahy, Berounska, Hořovicka, Slánska, Českobrodska, Kouřimska a Příbramska, ale také z Kolínska, Kutnohorska a dalších oblastí Čech.
Kromě uvedených vesnic v jižním Banátu se menší české komunity usadily většinou ve druhé polovině 19. století i v několika dalších obcích na západě Rumunska a další vznikly sekundární migrací v některých menších městech jako je Orşova nebo Moldova Nouă, ale i například v Aradu nebo Timišoaře. Při sčítání lidu v roce 1992 se k české národnosti v celém Rumunsku přihlásilo 5800 osob.