Černobyl čtvrtstoletí po jaderné havárii, otázky zůstávají

Ukrajina po černobylské havárii zaplatila za klid planety životy a zdravím tisíců svých občanů a investovala do odstranění následků miliardy hřiven. Žádný stát světa ale není schopen se s takovým neštěstím vyrovnat sám, uvedl to ukrajinský prezident Viktor Janukovyč v poselství k  25. výročí tragické havárie čtvrtého reaktoru jaderné elektrárny v Černobylu.

Janukovyč poukázal na nezbytnost vybudovat nad zničeným reaktorem nový ochranný kryt, což je akce, která vysoce překračuje rozpočtové možnosti Ukrajiny. V Kyjevě se minulý týden uskutečnila dárcovská konference, na níž bylo vybráno na stavbu nového krytu 550 miliónů eur (skoro 13,3 miliardy korun). Zbývá ale ještě najít dalších 190 miliónů eur (4,6 miliardy korun), aby byla stavba plně finančně zajištěna.

Turisté, kteří se nyní nechávají v Černobylu fotit před rozpukaným sarkofágem, jenž přikrývá zničený reaktor č. 4 a dvě stě tun jaderného paliva, mohou mít pocit, že vše je téměř v pořádku – snad až na místa, kde se dozimetr jejich průvodce zuřivě roztiká. To, že tu radiace v průměru 35krát přesahuje běžnou normu, jim nevadí. Jsou tu přece na skok.

Za den návštěvy podle deníku Daily Mail platí v přepočtu necelé tři tisíce korun. U vchodu ale musí podepsat souhlas s dodržováním protiradiačních pravidel. Je mezi nimi zákaz kouření a konzumace potravin. A pak už hurá za jaderným dobrodružstvím. Když si vyfotí reaktor, pokračují k městu Pripjať, jež stojí tři kilometry odsud. Tady dřív bydleli zaměstnanci elektrárny.

Ukrajinské úřady pocit bezpečí sdílejí: sílí volání po hospodářském využití rozsáhlé oblasti, které se lidská ruka za posledního čtvrtstoletí téměř nedotkla. Vláda chystá dobrozdání, které oblasti „zakázané zóny“ okolo Černobylu lze znovu osídlit, a které lze využít zemědělsky – nebo aspoň k těžbě dřeva.

V zóně se rozmnožili vlci a žije tu také dost losů a divočáků. A v okolních jezírkách plavou obrovští sumci. Lovit se ale nedají – bahno na dně je radioaktivní. Loví se v řece Pripjať.

„V zimě sem na ryby jezdí papaláši z Kyjeva. To tady pak stojí limuzín... Ti by přece ryby otrávené radiací nelovili ani nejedli, takže musí být zdravé,“ je přesvědčený jeden z místních obyvatel Anatolij.

Ve světě ovšem mezitím hlavně kvůli Fukušimě zuří obnovená bitva o Černobyl. „Jak nebezpečná je jaderná energie?“ ptá se britský časopis New Statesman a odpovídá si: „Moc ne.“ Jako argument uvádí, že na každou osobu, jež zemře v důsledku jaderné havárie, připadne 4000 mrtvých, kteří se stali obětí uhlí – ať už při jeho těžbě či při vdechování zplodin a jemných částic prachu, jež vznikají při spalování.

Toto hodnocení podporuje zpráva Vědecké rady OSN pro atomovou radiaci (UNSCEAR). Podle ní se přímou obětí katastrofy v Černobylu staly tři desítky lidí a v uplynulých 25 letech zemřelo „z různých příčin“ dalších 19 osob, jež byly v době katastrofy na nejnebezpečnějším místě elektrárny a dostaly vysoké dávky ozáření.

K tomu zpráva připočítává ještě 15 lidí, kteří do roku 2008 zemřeli na rakovinu štítné žlázy. Suma sumárum si podle UNSCEAR jaderná havárie vyžádala něco přes šedesát životů.

Jenže aktivisté z Greenpeace uvádějí, že Černobyl zabil 200 tisíc lidí. Kniha ruských autorů dokonce přišla s číslem 985 tisíc. Její kritici ovšem upozorňují, že započetla mezi černobylské mrtvé všechny oběti zvýšené úmrtnosti po zániku SSSR, aniž by byla prokázána souvislost jejich smrti s jadernou nehodou.

Nejčastěji se operuje s údaji mezi 4000 (odhad Světové zdravotní organizace) a 93 000 obětí. Ale i tato čísla vzešla ze statistického modelu o domnělých dopadech radiace na lidský organismus a z odhadů rozsahu uvolněné radioaktivity.

Ukrajinský lékař David Bělyj, spoluautor řady prací o následcích havárie, však podobné údaje hodnotí velmi skepticky: „Odhadnout následky radiace je velmi těžké.“ Ani čtvrt století po Černobylu není totiž jasná skutečná závislost poruch zdraví a radiace. „Kromě rakoviny štítné žlázy nevedl k úspěchu žádný pokus spojit ji s nemocemi vnitřních orgánů postižené populace. Nelze říci, že žaludeční vředy a srdeční nemoci likvidátorům havárie diagnostikujeme častěji, anebo ve zvláštní formě,“ podotýká Bělyj.

Explozi čtvrtého reaktoru, který byl spuštěn v roce 1984 a jejž čekala odstávka, předcházel běžný test nouzového fungování parní turbíny.

Testovat se mělo 25. dubna 1986, technici ale začali 26. dubna hodinu a půl po půlnoci. Operátoři se při tom dopustili osudové chyby: zablokovali havarijní signál, který při uzavření přívodu páry na turbínu automaticky odstaví reaktor.

Ten tedy stále dál běžel, i když klesl průtok chladicí vody. Ta se přehřála a v důsledku silně stoupl tlak. Praskly palivové články, jejichž úlomky spadly do chladicí vody a v okamžiku ji přeměnily v páru.

Následná exploze zvedla tisícitunové víko reaktoru, z reaktoru začala unikat radioaktivita. Dovnitř vnikl vzduch, začal hořet grafit, jímž byl reaktor tohoto typu obložen.

Šlo o reaktor sovětského typu RBMK – tedy tzv. kanálový reaktor velkého výkonu. Tento typ je specifický tím, že je moderován grafitovou vyzdívkou a chlazený tzv. lehkou vodou. Havárii – jak se později ukázalo – nezpůsobila pouze série chyb obsluhy, jež byla špatně vyškolena, ale i vážné závady přímo v projektu reaktoru. Jaderné elektrárny s RBMK fungují dosud pouze v Rusku.

Reakce kovu palivových trubek s vodou uvolnila vodík. Nastal druhý výbuch.

Úniky radioaktivity pokračovaly, v menší míře až do přikrytí reaktoru sarkofágem. Spad zasáhl 200 tisíc kilometrů čtverečních v Evropě, z toho asi 150 tisíc v Bělorusku, vítr ho zavál i do dalších zemí – do Skandinávie, ale také do Československa.

Za porušení bezpečnostních předpisů bylo posléze odsouzeno do vězení několik klíčových pracovníků elektrárny. Ředitel Viktor Brjuchanov dostal deset let. Po třech letech byl propuštěn.