Autor podotýká, že nešlo o ojedinělé případy a že v letech 1940 až 1941 se desetitisíce Poláků podílely na rabování nejen kvůli obrovské chudobě, jíž v nacisty okupovaném Polsku trpěli, ale i pod vlivem silného antisemitismu, jenž jako máloco jiného pojil Poláky s Němci. „Žid tehdy nebyl považován za člověka, bylo možné s ním dělat cokoli,“ píše Gross.

Rabování židovského majetku Poláky bylo podle něj ale častější než vraždění Židů. Gross líčí chování polských sedláků z vesnice poblíž nacistických vyhlazovacích táborů na východě Polska, především v Treblince u Osvětimi. Němci tu zpočátku neměli krematoria, mrtvoly tak spalovali na hranicích. Popel zakopávali do mělkých jam. Po roce a půl původní tábory zlikvidovali a na jejich místě vysadili les.

Šlo se po zlatu

Krátce po válce muži z okolí toto území vystlané popelem a pozůstatky spálených obětí systematicky překopávali. „Chodili jsme tam jako do práce. Celé dny hledali zlato a drahokamy, které ušly pozornosti nacistů,“ napsal autor. „Zlatokopové“ si podle něj například až k pohřebišti natáhli vodovod, aby mohli lidský popel a ostatky promývat. „Hledali cennosti a nacházeli je, protože vesnice v okolí se pak viditelně zvedly – místo dřevěných chatrčí vyrostly zděné domy, slaměné střechy nahradily plechové,“ shrnuje Gross.

Kniha se ale zmiňuje i o Polácích, kteří Židům za války s nasazením života pomáhali – a nebylo jich málo. „Vraždění Židů německými nacisty v Polsku nebyla vina Poláků, ale když hitlerovci spustili svůj vyhlazovací plán, mnoho z nich se zachovalo špatně,“ uzavřel. Jeho kniha vyvolala v Polsku vlnu nesouhlasu a kritiky, ale i přiznání, že to, co autor tak syrově popsal, je už dávno známé.