List uvádí příklad Dragana Rističe z Gnjilane, který beze stopy zmizel 22. června 1999 při cestě do zaměstnání. „Okamžitě jsme jeho zmizení nahlásili KFOR, kosovské misi NATO, avšak dodnes jsme od nich nedostali žádné informace,“ řekl bratr Srdjan. Dodal, že koncem listopadu 1999 požádal jistého A. D. z Gnjilane, aby zjistil bratrův osud.

Koncem měsíce mu A. D. telefonicky sdělil, že Ahmet Isufi, jeden z velitelů UCK, mu řekl, že bratra unesli do albánského Burelu. Isufi Srdjanovi vzkázal, že mu bratra 1. prosince vydají – za 50 tisíc marek. Srdjan se v určený den setkal v Makedonii s A. D., který mu tlumočil Isufiho nové podmínky – dalších 13 tisíc marek a datum propuštění 10. ledna. Ačkoli si zoufalá rodina vypůjčila další peníze, uneseného nikdy neviděla.

„Šlo jen o peníze“

Stejný osud potkal Zorana Paunoviče. Jeho bratr a zeť zmizeli 23. července 1999. Za vydání bratra žádal kosovský Albánec Ahmet Kadriju 40 tisíc marek. Vlastní zprostředkování propuštění šlo opět přes Isufiho. Paunovič musel dopředu zaplatit celou částku za bratra a dohodl i osvobození zetě za dalších 15 tisíc marek. Kadriju se však už neozval a nakonec telefonicky Paunovičovi řekl, že mu šlo jen o peníze, které nemá v úmyslu vrátit.