Paradoxně tento nedostatek mu zřejmě pomohl k prezidentskému křeslu. Poláci dali přednost tomuto kabinetnímu politikovi, známému spíš drobnými krůčky než bombastickými prohlášeními, před zdatným táborovým řečníkem.

Když bylo Bronislawu Marii Karolu hraběti Komorowskému z Komorowa 18, chodil v sepraných džínech, flanelové kostkované košili a kožené bundě po otci. Šlechtické kořeny mu v minulém režimu ani za mák nepomáhaly. „Spíš jsem se svému původu smál, než abych se jím chlubil,“ vybavuje si.

Ve druhé polovině 70. let po návratu z Rakouska, kde se svou tehdejší dívkou, dnešní manželkou, rok uklízel a pomáhal v kuchyni jednoho penziónu, aby si vydělal na byt, začal s podzemní politickou činností. Mladého studenta krátce poté poprvé uvěznili, později po vyhlášení výjimečného stavu 13. prosince 1981 takřka na rok internovali.

S politikou neskončil ani tehdy, když jeho rodina žila v poměrně velké bídě, strachu a ohrožení života. „Kdo neriskuje, pokaždé prohrává“- tak zní životní krédo na první pohled klidného politika.

Jaká bude jeho prezidentura? Je takřka jisté, že se obejde bez bonmotů a ovzduší příznačného pro celebrity, ale i bez lámání konvencí. Poláci ho sotva uvidí hrát fotbal nebo na sjezdovkách. Bude solidní hlavou státu.

Někteří se bojí, že až příliš.