Zákon upravuje právo na adopci tak, že je lhostejné, zda o ni žádá heterosexuální nebo homosexuální pár. Premiér Rasmussen a ministr spravedlnosti Lars Barfoed novelu vehementně odmítali a vyzývali parlament, aby návrh zamítl. Nakonec ale zákon prošel díky tomu, že pět vládních poslanců hlasovalo s opozicí.

Výsledek hlasování podle APA potvrdil premiérovy kritiky, podle nichž se šéf vlády stále častěji nedokáže prosadit ve svém táboře a dostává se do politické defenzivy. Rasmussen vládne s menšinovým kabinetem a hledá si podporu v parlamentu tematicky. Často je odkázán i na hlasy pravicově populistické a protiislámské Lidové strany.

Dánsko ale vždy patřilo k průkopníkům rovnosti práv homosexuálů. Dánští zákonodárci zlegalizovali homosexualitu již v roce 1930, o 18 let později zde byla založena Národní asociace pro gaye a lesbičky. Jako první země na světě pak Dánsko vyšlo této menšině legislativně vstříc a od 1. října 1989 zavedlo registrované partnerství pro páry stejného pohlaví pod názvem "partnerská smlouva". Luteránská církev tento zákon uznala v roce 1997, ale s výhradou, že svatební ceremoniály se nebudou konat v kostelech.

Pod názvem "sňatek" však svazky homosexuálních párů zavedlo jako první až Nizozemsko v roce 2001. V Česku začal zákon o registrovaném partnerství platit od roku 2006.

Světová zdravotnická organizace (WHO) vyňala homosexualitu z mezinárodní klasifikace nemocí teprve v roce 1992.