Protest proti tomuto zákonu byl podle německých médií vůbec nejhromadnější ústavní stížností v dějinách poválečného Německa.

Podle soudců Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe je hromadné shromažďování dat v rozporu se zákony zaručeným telekomunikačním tajemstvím. Nově přijatá norma navíc dostatečně nezajišťuje bezpečnost těchto údajů a postrádá i konkrétní informace, k čemu takto shromážděná data mají být použita.

Německé telekomunikační společnosti musely na základě zákona povinně uchovávat telefonní čísla, čas a místo volání nebo internetová spojení po dobu šesti měsíců pro potřeby vyšetřovacích orgánů. Berlín touto normou přejal do svého právního řádu příslušnou směrnici EU.

Soudci nezpochybnili unijní směrnici, která zákon požadovala. Uchovávání takových údajů němečtí ústavní soudci zcela nevyloučili, ale musí být spojeno s velmi přísnými podmínkami, což současný zákon nesplňuje.