Brown byl přesvědčen, že po náhlé smrti předsedy labouristů Johna Smithe v roce 1994 měl vést nejen stranu, ale měl i víc zkušeností k vedení země. Přiznal též, že během prvních deseti let labouristů u moci měl s Blairem spory a jejich vztah byl „neuvěřitelně obtížný“. Potvrdil, že spolu oba muži uzavřeli dohodu o tom, že Brown přenechá vedení strany i země Blairovi, a ten mu později posty předá.

Brown tak prozradil obsah tajemstvím opředené schůzku v dnes už neexistující restauraci Granita v londýnské čtvrti Islington v květnu 1994, v níž se oba hlavní kandidáti na nástupnictví po Smithovi sešli.

Dohodu dosud popírali

Oba byli 11 let poslanci, ale Brown byl starší a veřejnou osobou byl už na univerzitě. Blair naproti tomu byl v roce 1983 posledním z kandidátů, kteří se do parlamentu dostali. Také po volbách v roce 1992 Brown dominoval, ty volby ale labouristé prohráli a straníci začali pomalu rozpoznávat Blairovu lehkost a šarm.

Dohoda nad sklenkou v Islingtonu měla Blairovi otevřít cestu do čela strany a Brownovi kontrolu v ekonomické oblasti. Brown se zaručil, že proti Blairovi nebude kandidovat. "Tony s tím plně souhlasí," zapsal si tehdy Brown pro sebe s tím, že Blair mu dal garance, že může provést své plány ekonomických a sociálních změn. Dohoda z Granity dala vzniknout tzv. novým labouristům, kteří ve volbách v roce 1997 dosáhli svého vůbec největšího vítězství, zatímco dosavadní vládní konzervativci utrpěli nejhorší porážku za posledních 90 let.

Dvojice dosud dohodu z Islingtonu popírala.

Brown s Blairem utvořili možná nejúspěšnější pracovní tým pánů domů na adresách Downing Street 10 a 11, alespoň do začátku nového milénia. Brown se stal nejdéle sloužícím ministrem financí v novodobých dějinách země - úřad zastával deset roků a dva měsíce.

Brown v pořadu hovořil také o své soukromí a rodině, mimo jiné i o smrti dcery a nemoci syna.