Přitom se může stát, že nová smlouva bude platit déle než kterákoli z jejích předchůdkyň. Po zkušenostech z posledních osmi let se totiž nikomu nechce do opakování reformní anabáze, která začala přípravou „evropské ústavy“ a končí Lisabonem, jenž obsah euroústavy přebírá.

Není divu, že nově zvolený europrezident Herman van Rompuy tvrdí: „S novými pravidly budeme muset žít dlouho. Velmi dlouho. Debata o institucích je na dlouhou dobu u konce.“

S ním osobně to musí Unie vydržet aspoň dva a půl roku a možná i pět let, pokud uspokojí své mocné volitele, premiéry a prezidenty členských států, a ti mu dají nový mandát.

Post europrezidenta patří k celé řadě nově vytvořených či výrazně posílených institucí EU. Posilování Unie ale neznamená, že by se její členské státy vzdávaly své moci a předávaly ji nějakým byrokratům v Bruselu.

Státy: síla a slabost

Všechna důležitá rozhodnutí musí dál přijímat Rada ministrů EU, složená ze zástupců vlád. Aktivity Evropské komise budou i v budoucnu pod kontrolou stovek výborů složených z národních úředníků a expertů. Cíle i záměry Unii má i napříště určovat Evropská rada, „klub“ premiérů a prezidentů.

Pravda, pro velkou část unijních rozhodnutí bude v budoucnu zapotřebí souhlas Evropského parlamentu – jeho role tak zesílí viditelněji než role kterékoli jiné unijní instituce (poslanci jsou tak jedni z mála, kdo nějaké oslavy smlouvy chystá).

Pro státy se však změní jen jedno: pouze vlastními silami už nezastaví (téměř) nic. Smlouva totiž rozšíří počet oblastí, v nichž lze rozhodnutí přijímat většinou, a navíc umožní, aby státy převáděly na většinové hlasování stále nové a nové oblasti – ovšem jen za podmínky, že s tím souhlasí všechny země jednomyslně.

Úspěch v Evropě tak bude stále více záviset na tom, zda se česká vláda dokáže vždy připojit k dostatečně průrazné koalici, nebo zda bude pravidelně končit mezi přehlasovanými outsidery. Do této situace se může Praha dostávat zejména tehdy, pokud vzbudí podezření, že ignoruje ostatní a trvá na svém proti všem. Jen tehdy hrozí hlasování – jinak mají unijní státy sklon přijímat jednomyslně i rozhodnutí, kde podle unijního práva stačí pouhá většina.

Smlouva vstupuje v platnost za hlasitého obviňování euroskeptiků, že dále omezuje a podkopává demokracii v Evropě. Její ustanovení ale vůbec poprvé umožňují, aby se národní parlamenty mohly postavit proti záměrům Unie.

Listina platí i pro Česko

Pro všechny státy Unie včetně Česka vstoupí v úterý v platnost také unijní Listina základních práv. Pro Polsko a Británii začnou platit ihned také výjimky z ní, zahrnuté do jednoho z protokolů přiložených ke smlouvě. Česko si bude muset počkat, až budou pro něj podobné výjimky oficiálně přijaty v rámci nějaké vstupní smlouvy.

Ani to však podle britského experta na unijní právo Damiana Chalmerse z London School of Economics situaci moc nezmění. Připomíná, že Listina je vlastně jen „starým vínem v nových lahvích“: shrnuje práva, která jsou již zajištěna v různých částech unijní legislativy, ať už ve smlouvách či ve verdiktech nejvyšší soudní instance EU, Evropského soudního dvora.

Co přináší Lisabon:
- posílení unijních institucí, státy však dále kontrolují rozhodování v Unii
- Listinu základních práv, která bude zatím v plné míře platit i pro Česko
- proměnu veta ve výjimku: jeden stát už nebude moci blokovat rozhodnutí Unie
- nový systém většinového hlasování (od roku 2014): ke schválení nového zákona bude nutný souhlas 55 % států EU, kde žije aspoň 65 % obyvatel Unie
- právo národních parlamentů zasahovat do přípravy unijních zákonů
- právní subjektivitu pro EU:dosud ji mělo málo známé Evropské společenství, které se skrývalo pod „deštníkovým“ pojmem EU
- solidaritu v zahraničí a společnou obranu proti terorismu
- možnost vystoupit z EU