HLX-1 o odhadované hmotnosti převyšující pětisetnásobek hmotnosti Slunce, nepatří ani do první kategorie černých děr o troj až stonásobku hmotnosti slunce, ani do druhé kategorie černých děr o hmotnosti mezi miliónem a miliardou sluncí.

HLX-1 byla objevena týmem, který vedl Sean Farrell z Leicesterské univerzity za pomoci teleskopu pracujícím v oblasti rentgenového záření v listopadu 2004. Časopis Nature 2. července informoval, že HLX-1 vysílá rentgenové záření, které je 260 krát silnější, než jaké produkuje slunce, ve viditelné části světelného spektra, ale objekt nevyzařoval žádné viditelné světlo. To je typické právě po černé díry, ty světlo neemitují, ale objekty, které pohlcují vyzařují radiaci. A objem této radiace byl podle teorie o přechodových černých dírách mnohonásobně větší než u malých vzniklých kolapsem jedné hvězdy.

Hmotnost černé díry se odhaduje z Eddigtonovy meze. Astrofyzik Artur Eddington přišel s teorií, že množství rentgenových paprsků emitovaných černou dírou odpovídá množství hmoty, které tato díra pohlcuje. Jedná se o přímou úměru mezi radiací a gravitační silou černé díry.

Astrofyzici předpokládají, že tyto přechodové černé díry vznikají srážkou dvou nebo více hvězd. Nejde ale o srážku tolika hvězdy jako v případě supermasivních děr. Černá díra HLX-1 také neleží v centru galaxií.

"Jedna z hypotéz tvrdí, že supermasivní černé díry mohou vznikat sloučením řady středně hmotných černých děr. Abychom mohli tuto tezi potvrdit, je třeba nejprve existenci středně hmotných černých děr prokázat," zdůraznil Farrell význam objevu jeho týmu.