Článek
Jak uvádí týdeník Život pro Slováky, Solivary Prešov byly legendou. "Pro Slovensko a Slováky byl prešovský solivar rodinným stříbrem jako pro Čechy porcelánky, sklárny nebo plzeňský pivovar. Božena Němcová napsala, že sůl je nad zlato, ale pohádkový příběh s dobrým koncem nemá se současností nic společného," konstatuje týdeník.
Podle předsedy představenstva společnosti Andreje Varcholy se hrobařem solivaru nepřímo stal nedostavěný nový závod nedaleko Michalovců. "Na dostavbu nového závodu bylo potřeba 30 miliónů eur. Za tuto částku by investor získal ročně 300 tisíc tun soli. Jenže v konkurenci rakouských a polských solných dolů by potřebovali ročně vytěžit a zpracovat milión tun soli," konstatuje týdeník.
"Současné solivary s kapacitou 100 tisíc tun ročně nemohou cenami konkurovat zahraničním firmám, které produkují milióny tun soli," vysvětluje Varchola.
Problémem je vysoká cena elektřiny
Situaci solivarů zkomplikovala stále vyšší cena elektřiny, která je pro výrobu vakuové soli klíčová. Do toho všeho přišla ekonomická krize. Podle bývalého člena představenstva Matúše Murajdy už v roce 1996 byla továrna zralá na konkurz a definitivní ukončení těžby. "Fakt, že fabrika vydržela až do roku 2009, považuji za zázrak. K přežití nám pomáhal slabý kurs koruny, protože 60 procent produkce šlo na export. Když se na scéně objevilo silné euro, fabrika šla do minusových čísel," říká.
Bývalý ředitel podniku Gejza Markovič upozorňuje, že u Michalovců je velmi kvalitní ložisko a kdyby se podařilo dostavět nový závod, Slovensko nemuselo přijít o své slané království. "Po vytěžení soli mohla mít Slovenská republika v těchto prostorech obrovské zásobníky ropy a plynu. Kdybychom vytěžené prostory využily tímto způsobem, mohli jsme sůl z nového závodu rozdávat," domnívá se bývalý ředitel.