Rozkaz k zahájení leteckých útoků dal generální tajemník NATO Javier Solana 23. března 1999 poté, co selhala jednání mezi kosovskými Albánci a Miloševičovou Jugoslávií. Akce začala o den později.

Důvodem byly obavy z dalšího exodu kosovských Albánců, jichž do té doby asi 300 000 prchlo do Albánie. Dalších 230 000 jich bylo vyhnáno ze svých domovů, ale zatím zůstávali v Kosovu, kde působily srbské jednotky bojující proti separatistům. NATO po tristních zkušenostech z Bosny, kde mnohdy vojáci jen přihlíželi brutálním etnickým čistkám, v případě Kosova nechtělo váhat a rozhodlo o použití síly.

Záběry prchajících kosovských Albánclů dominovaly zprávám na počátku roku 1999.

Záběry prchajících kosovských Albánců dominovaly zprávám na počátku roku 1999.
FOTO: ČTK/AP

I když operace dosáhla avizovaného cíle, srbské jednotky se stáhly z Kosova a Bělehrad souhlasil, aby se v Kosovu rozmístily mezinárodní síly, nálety vyvolaly rozpaky - neuvěřitelně dlouho se vlekly a rozsah bombardování bral dech. Na tisíc letadel NATO svrhlo na Jugoslávii při více než deseti tisících útocích 23 000 bomb o celkové hmotnosti 7 000 tun. Vypuštěno bylo také 2 500 střel s plochou dráhou letu. Přesná čísla známá nejsou.

Ani deset let po náletech na srbské ozbrojené síly, které začaly 24. března 1999, stále nejsou žádné údaje NATO o počtech zasažených cílů k dispozici. Totéž platí i o množství civilních obětí, připomíná DPA.

Slobodan Miloševič před mezinárodním tribunálem v Haagu.

Slobodan Miloševič nakonec skončil před mezinárodním tribunálem v Haagu.

Letouny NATO se nepokoušely prioritně útočit na srbské jednotky v Kosovu, ale po ochromení protivzdušné obrany a útocích na silová ministerstva cílily na srbskou infrastrukturu. Napadány a ničeny byly rafinérie, elektrárny, mosty i továrny, které nepracovaly pro ozbrojené síly.

Civilní oběti podkopávaly autoritu NATO

Největší pozornost vzbudily civilní oběti. Ukázalo se, že ani ta nejpřesnější munice netrefí vždy cíl. Útoky přitom byly často podnikány na nevojenské cíle. Při útoku na železniční most u Grdelicy zahynulo 12. dubna 1999 čtrnáct cestujících ve vlaku.

Ještě tragičtější následky měl zásah do autobusu z Niše do Podgorice z 1. května, kdy zemřelo 47 ze 70 cestujících. V Niši bylo 7. května také zasaženo tržiště se zeleninou, přičemž zemřelo nejméně patnáct obyvatel města. Při útoku na silnici spojující Djakovicu s Prizrenem zahynulo 14. dubna 75 uprchlíků z Kosova. Při náletech bylo také zničeno 18 mostů včetně všech mostů přes Dunaj v Novém Sadu.

Dobře maskované a rozptýlené srbské jednotky v Kosovu se však výrazněji oslabit nepovedlo. Aliance už začala uvažovat o pozemní operaci, ale prezident Slobodan Milošević nakonec přijal mírovou dohodu a umožnil mezinárodním silám vstoupit do Kosova. Dohoda byla podepsána 9. června 1999 v makedonském Kumanovu. Následující den NATO nálety pozastavilo a 20. června celou operaci ukončilo.

Vybombardovaná budova jugoslávského ministerstva obrany

Vybombardovaná budova jugoslávského ministerstva obrany
FOTO: Alex Švamberk, Novinky

Milošević však u moci ještě zůstal, o popularitu ho útoky nepřipravily, i když opozice útoky zpočátku vítala. Jak ale kampaň pokračovala a přibývalo civilních obětí, objevil se i ní opět pocit, že oběťmi jsou všichni Srbové.

O útoku rozhodly sporné podklady

S odstupem let po sporném vyhlášení nezávislosti Kosova se začalo ukazovat, že konflikt mezi kosovskými Albánci a Srby nebyl zdaleka tak jednoznačný jako v dobových zprávách, kde Albánci byli vždy i oběťmi a Srbové agresory. Zvěrstev se dopouštěly obě strany a Albánci jich maximálně využívaly pro svůj cíl odtrhnout se od Srbska.

Sporný se s odstupem ukazuje i klíčový incident z kosovského Račaku z 15. ledna 1999. Den po útoku srbských sil na vesnici bylo nalezeno u jejího okraje 45 těl. Některá těla byla zohavena a většina obětí byla střelena zblízka do hlavy. Aniž by se prošetřily okolnosti, uvedlo se, že jde o Albánce zastřelené při srbské operaci. Srbové tvrdili, že akci zinscenovali kosovští Albánci z Kosovské osvobozenecké armády (UCK), polovojenských jednotek, které vedly boj za nezávislost Kosova. Nyní se ukazuje, že se při zkoumání ostatků postupovalo příliš rychle a s protisrbským postojem.

Americký ministr obrany William Cohen mluvil dokonce o tom, že si etnické čistky vyžádaly na 100 000 obětí, jak ale později uvedla žalobkyně Mezinárodního trestní tribunálu pro Jugoslávii ICTY Carla del Ponte potvrzeno bylo 2 108 obětí ze 187 nalezených hrobů.

Přesto už 30. ledna 1999 dala Severoatlantická rada mandát generálnímu tajemníkovi organizace Javieru Solanovi, aby nařídil letecké údery proti Jugoslávii v závislosti na vývoji politického procesu.

Ani usilovná jednání ale nepřinesla výsledek, zatímco kosovští Albánci dohodu zahrnující přítomnost sil NATO v oblasti pod tlakem nakonec přijali, Bělehrad ji tvrdě odmítl. NATO proto přikročilo k vojenské akci.   

Zničený most přes Dunaj v Novém Sadu.
FOTO: Alex Švamberk, Novinky

Otázkou zůstává, zda jsou letecké útoky i bez mandátu OSN vůbec přípustné. A právníci se přou, jestli se skutečně jednalo o genocidu, která mohla intervenci ospravedlni, i když Miloševič byl obvněn z válečných zločinů. 

Samostatné Kosovo 

Nálety podnítily kosovské Albánce v jejich boji za samostatnost, který vyvrcholil vyhlášením nezávislého Kosova 17. února 2008, přestože tento akt nespadal pod podmínky Charty OSN a Práva národů na sebeurčení. Albánci již svou zemi měli a Kosovo nemělo v rámci Jugoslávie status samostatné republiky, aby se mohlo od federace odtrhnout jako třeba Chorvatsko.

Útoky začaly po vstupu ČR do NATO

Akce měly také výrazný dopad na Českou republiku. Ukázalo se, že vstup do NATO ČR okamžitě řadí do určité skupiny zemí, které vykonávají alianční politiku a Praha nemůže říkat, že se jí to netýká. Nemluvě o tom, že urychlený vstup potřebovalo i samo NATO, neboť koridory nad Jadranem nepostačovaly pro masivní počty nasazených letadel a část jich musela létat přes ČR.

Svět si také všiml toho, že tehdejší prezident Václav Havel, ač dříve volal po zrušení NATO a Varšavské smlouvy, útoky ze strany NATO obhajoval.Nálety schvaloval i tehdejší premiér Miloš Zeman, který zdůrazňoval, ža jako nový členové NATO bychom se měli držet spíše v pozadí, naopak odpůrce bombardování byl současný prezident Václav Klaus.