I tyto otázky znovu ožily, když prezident Václav Klaus před několika dny vyzýval Ústavní soud, aby označil Lisabonskou smlouvu za neslučitelnou s českou ústavou. A výpady proti Lisabonu neskončily ani ve chvíli, kdy poražená hlava státu opouštěla soudní budovu a cestou poučovala soudce, jak mají uplatňovat české právo.

Klausovo okolí s chutí přiživuje obavy z Lisabonu, například pověstmi o „čtvrté říši“, kterou prý reformní smlouva v Evropě nastolí. Už chybí snad jen plakáty na pražských nárožích, kde by se nad siluetou Hradu vznášel modrožlutý spár Evropské unie, provázený nechvalně proslulým nápisem „Uchvátí-li tě, zahyneš!.“
Jakoby leckdo pozapomněl, že Lisabon krok za krokem dohodly vlády členských států včetně Česka. Jako by Lisabon nebyl maximem možného - toho, na čem se 27 zemí dokázalo složitě dohodnout.

Těžko si představit, že francouzský prezident nebo britský premiér budou spěchat do Bruselu, aby tam likvidovali vlastní státnost a předali svou moc unijním úředníkům. Samozřejmě to neudělali. Stejně jako to neudělaly malé země - třeba Malta, Švédsko, Estonsko nebo Slovensko. Jen v Česku se někteří tváří, jako bychom Lisabonem pohřbívali vlastní stát.

Kampaň proti Lisabonu jistě během českého předsednictví zesílí. I proto je důležité ptát se, co tento dokument ve svých důsledcích pro Česko skutečně znamená.

Zajímají-li vás odpovědi na nejčastější otázky (i mýty) kolem Lisabonu, najdete je ve čtvrtečním Právu, které jim věnuje celou stranu.