Nejdůležitější událostí v Rusku jsou letos bezesporu prezidentské volby, o jejich vítězi  se ale předem nepochybuje, což je trochu zvláštní. Jak Rusko a vy sama tyto volby vnímáte?
Za prvé bych neřekla, že je to zvláštní situace. Je směr dění, který byl stanoven před nějakou dobou, a jde tedy o přirozený vývoj situace. Ale současně cítím velkou bolest, protože v Rusku chybí možnost uspořádat skutečné volby a ne náhražkové.

Existuje ve vaší zemi skutečná a silná opozice?
Je to svým způsobem hádanka. Před nějakou dobou jsme neměli žádnou skutečnou opozici, ale pod tlakem represí vzniká nová. V Rusku je mnoho lidí, za které nikdo nemluví. Způsob, jakým provádí Kreml vnitřní politiku, se nakonec obrací proti němu samotnému, protože vyvolává u lidí větší a větší vztek.

Panuje tu velká naděje, že se opozice sjednotí, k čemuž už nyní dochází. Problémem opozice ale je, že nemá žádný hlas, že nemá možnost mluvit k lidem, neboť naše média, víceméně všechna média, jsou tvrdě kontrolovaná. Takže je velmi obtížné získat možnost vyjádřit své poselství.

Až na vystoupení příznivců Garyho Kasparova to tak nevypadá. V Rusku se nekonají dlouhodobé masové protesty jako třeba v Bělehradě na přelomu let 1996 a 1997, kdy do ulic vycházely desetitisíce lidí demonstrujících proti Slobodanu Miloševičovi. Protesty v Rusku zvenku vypadají spíše jako ojedinělé.

Ale ony se konají. Třeba v Nižním Novgorodu, o němž je pro mě nejsnažší mluvit, protože z něj pocházím, vidíme, že i obyčejní lidé bojují za svá práva. Nižnij Novgorod čelí tomu, že se v něm řada společností zmocnila majetku v historickém centru a bourají jej. Lidé proti tomu protestují. Koná se hodně protestů jednoho člověka na různých místech.  

Není to trochu málo - demonstrace jediného člověka? Má tento způsob protestu nějaký význam?

Není to proto, že by se chtělo vyslovit jen pár lidí. Jediným důvodem je, že demonstrace jednoho člověka je podle ruského práva jediná forma protestu, která nepotřebuje povolení úřadů. Je to tedy jediný způsob, jak vyjádřit svůj protest. Ale lidé se nesoustřeďují jen na lokální problémy, jako je demolice historického jádra města.

Konaly se i demonstrace proti tvrdému zásahu ruských bezpečnostních sil proti opozičním manifestacím a největší odezvu přitáhla smrt Jurije Červočkina, který byl ubit v moskevské oblasti. (Červočkin protestoval proti loňským parlamentním volbám, označoval je za nespravedlivé a byl kvůli tomu opakovaně zadržen. Později byl napaden neznámými útočníky, kteří jej ubili - pozn. redakce).

Jaká je vlastně pozice Garyho Kasparova? 
Kasparov je velká osobnost a lidé mu důvěřují. Nemá na sobě žádné skvrny z minulosti, je proto velmi těžké ho napadat, protože nikdy nebyl zapleten do žádných politických her. Je to jen šachový velmistr . 

Není to pro politiku trochu málo?

V politice jsou možná přece jen potřeba lidé s přístupem politiků.
Ale on se stává politikem. Od svého prvního setkání s Kasparovem před třemi lety jsem viděla, jak se mění, že se stává stále více uvážlivým. A on se cítí velmi odpovědný za budoucnost Ruska, protože Rusko je jeho zemí. Pro Kreml představuje skutečnou hrozbu.


Jak hodnotíte končící éru Putinova prezidentství? Co na ní bylo dobrého?

Je těžké pochopit, co bylo dobré. Leccos se zlepšilo v ruském divadle a filmu, třeba sedadla, ale to asi nezáviselo na Putinovi.


Nezkrotil Putin oligarchy, kteří si rozdělili Rusko?

To se moc nezměnilo, pořád je tu Abramovič, je to jeden z lidí nejbližších Putinovi. Neřekla bych, že éra Putina se moc liší od éry oligarchů za Jelcina, jen lidé jsou jiní. Základní princip ale zůstal, mají peníze a moc tak dlouho, dokud jsou loajální ke Kremlu. Abramovič je jeden z klíčových hráčů, a i další mocní oligarchové dneška mají svou moc jen proto, že se nestaví proti Putinovi. Když srovnáte ekonomickou situaci v Moskvě se situací v lidí v regionech, tak zjistíte, že jsou to dva různé světy. Dva světy, které už nemají ani společný základ.


Myslíte si, že se po volbách situace změní?

Obávám se říkat, co nastane po volbách, ale trend uplatňovat násilí se jen těžko zvrátí, a to je proč se obávám. Pro ně návrat k základním lidským právům a základním politickým svobodám nemusí být možný.

I kdyby nový prezident byl především loutkou v rukou Putina, nemůže jej plně ovládat.

To ano, ale nezapomeňte na jeho minulost, on byl šedou eminencí. Ale jeho proměna byla velmi rychlá. Nedá se samozřejmě vyloučit, že se totéž přihodí i Medvěděvovi. V Rusku často nevíte, kdo ve skutečnosti rozhoduje a jakou má motivaci. Nikdo to neví. Rusko, které mělo být federální demokratickou zemí, uchvátil autoritářský režim, který je nekotrolovatelný.


Máte strach?

Ano, jsme obyčejní lidé, máme své životy a svou budoucnost a rodiny. Bojíme se o ně i o svět ve kterém žijeme. Bylo by hloupé říkat, že se neobáváme. Nemám ani žádnou možnost si plánovat ani svou nejbližší budoucnost. Ani na zítra. Když něco naplánuji, mé plány vždy selžou za nevyjasněných okolností, které nezávisí na mně a nemohu je ovlivnit. To je velmi obtížné.


Bojíte se i jako novinářka?

Hodně. Je tu řada případů lidí, kteří byli uvězněni na základě falešných obvinění. A mnoho jich bylo taky dáno do psychiatrických léčeben, což se od rozpadu SSSR nedálo a oni se k tomu vracejí, tito takzvaní demokraté z Ruska, které je členem G8 a evropských orgánů.


Nekomplikuje vám situaci, že velké západní firmy se soustředí na obchod a kvůli němu jsou ochotny řadu věcí přehlížet?

Ano, ale nestarám se o osud těchto firem, které do Ruska investují, aby z toho profitovaly. Měly by si však uvědomit, že mají hodně možností, jak změnit běh věcí. Stačí jen, když se zmíní o tom, co slyšely, že se děje. A i pro ně je lepší podnikat za jasnějších podmínek.