Článek
Po porážce s Osmanskou říší v bitvě na Kosovu poli roku 1389 tehdy neobyčejně vyspělé srbské království ztratilo Kosovo, které bylo jeho kolébkou, a samo postupně přešlo do područí Osmanské říše.
Koncem 17. století, po porážce jednoho z řady protitureckých povstání, nastal masový odchod Srbů z Kosova, kde je se souhlasem turecké moci nahradili většinou muslimští Albánci.
Oblast Srbové znovu ovládli až po vzniku Jugoslávie v roce 1918. Tehdy se začali do Kosova opět vracet a mezi světovými válkami tvořili téměř dvě třetiny obyvatelstva.
Během 2. světové války většina Kosova připadla k tzv. Velké Albánii pod italskou správou. Po obnovení Jugoslávie dostala provincie status autonomní oblasti v rámci SFRJ. Podíl Albánců na populaci provincie tvořil v té době 35-40 procent.
Albánská porodnost mění situaci
V roce 1974 byla autonomie Kosova zakotvena v nové ústavě. Kosovo získává vlastní ústavu, sněmovnu a vládu. Rozhodující funkce obsazují Albánci, jejichž počet i díky obrovské porodnosti prudce roste a blíží se k 70 procentům populace Kosova.
Stále početnější Albánci se radikalizují a požadují změnu statutu Kosova na svazovou republiku s právem odtrhnout se od Jugoslávie. Roku 1981 propukly v Prištině národnostně motivované nepokoje ústící v řadu mrtvých následné represe státních orgánů.
Zároveň ale přibývá stížností kosovských Srbů na útlak ze strany autonomních orgánů, které jsou zcela v rukou místních Albánců. Tisíce Srbů dobrovolně či pod přímým nátlakem Kosovo opouštějí. Na konci 80. let dosáhl podíl Albánců už 80 procent. Srbové, kteří zůstali, žádají Bělehrad o zákrok.
Reakcí je nová srbská ústava. Ta v roce 1989 ponechala Kosovu územní a kulturní autonomii, ale odebrala mu atributy státu. Po nové vlně nepokojů roku 1990 srbský parlament zrušil i autonomní status Kosova.
Odpověď na adikalizaci byla státní represe
Albánci odpověděli jednostranným vyhlášením Kosovské republikou v rámci Jugoslávie. Po odmítavé reakci Bělehradu si kosovští Albánci vytvářejí paralelní struktury od školství až po parlament. V tajných volbách byl „prezidentem“ zvolen spisovatel Ibrahim Rugova.
V roce 1996 se přihlásila k boji za nezávislost Kosovská osvobozenecká armáda (UCK). O dva roky později propuká otevřené povstání. UCK útočí na srbské policisty, vojáky i civilisty a také na Albánce spolupracující s oficiálními strukturami. Bělehrad odpovídá brutálními represemi.
Na nátlak mezinárodního společenství usedly obě strany v roce 1999 k mírovým jednáním ve francouzském Rambouilletu. Po jejich krachu zahájilo 24. března 1999 NATO bombardování Jugoslávie. 10. června OSN schválila mírový plán pro Kosovo a vyslání sil KFOR, které musela opustit srbská armáda. S vynuceným odchodem armády začali z Kosova prchat Srbové a příslušníci dalších nealbánských národností.
Albánci směřují k nezávislosti
11. května 2007 USA a evropské země předložily v Radě bezpečnosti OSN návrh rezoluce podporující nezávislost Kosova, srbský parlament ale přijal usnesení, že Kosovo je nedílnou součástí Srbska.
Kosovští Albánci trvají na nezávilosti, kterou se chystají vyhlásit 10. prosince, kdy skončí mandát tří mezinárodních vyjednávačů OSN.