Článek
Rusko ztratilo reformátora, jehož role byla po rozpadu Sovětského impéria nezáviděníhodná a pozice obtížná. Na jeho místě by se omylům podle ruských komentátorů nejspíše nevyhnul nikdo. Proslavil ho projev na obranu demokracie z věže tanku v roce 1991 a nebyl to rozhodně jeho poslední slavný kousek, díky němuž si ho svět bude pamatovat nejen jako politika, ale i kabaretiéra.
Když při banketu v Německu roku 1994 Jelcin vytrhl taktovku z rukou dirigenta, cítil se jistě ve skvělé náladě. Jenže od prezidentů se nečeká, že budou udávat tón policejní dechovce - a to ani tehdy ne, když orchestr hraje ruskou melodii a oni už v sobě mají spoustu šampaňského. Jelcin dirigoval a navíc také tančil, rozdával hubičky a zpíval. Melodie, kterou si prozpěvoval, však podle spolehlivých zdrojů neměla nic společného s tím, co hrál orchestr.
O měsíc později se Jelcin proslavil tím, že se vůbec neobjevil. Irská vláda i ruští diplomaté, kteří po přistání Jelcinova letadla v irském Shannonu čekali, až vystoupí jeden z nejmocnějších mužů světa, se po dlouhých okolcích museli spokojit s vysvětlením, že zdravotní stav ruského prezidenta se zcela nečekaně prudce zhoršil. I tehdy se vše připisovalo alkoholu.
Tiskový mluvčí měl často co zachraňovat
V roce 1997 byl Jelcin už šestým rokem u moci a svět si u něj už na leccos zvykl. A přece zalapal po dechu, když prezident při návštěvě Švédska prohlásil, že Rusko jednostranně sníží svůj jaderný arzenál o třetinu.
Snad jen ti, kdo poslouchali do konce a slyšeli, jak Jelcin označuje Německo i Japonsko za jaderné mocnosti, tušili, že se slíbeným odzbrojením to nebude tak horké. A opravdu, když se okolí ruského premiéra vzpamatovalo, vystoupil jeho mluvčí Viktor Jastržembskij s prohlášením, že když Jelcin říkal, co říkal, myslel tím pravý opak: tedy že žádné jednostranné jaderné odzbrojování Ruska nebude.
Boris Jelcin se uměl bavit. Foto: ČTK/AP
Bylo to něco podobného, jako když v květnu 1999 prohlásil, že pokud Spojené státy zasáhnou v Jugoslávii, "pošle" na ně "raketu". To už Jelcinův mluvčí neváhal s dementováním jeho slov ani na okamžik: Právě v té době totiž vrcholila bombardovací kampaň NATO.
Světový tisk: byl to kontroverzní a rozpolcený muž
Jelcinovo funkční období doprovázela obvinění z rozsáhlé korupce, ekonomické otřesy a obrovské politické a sociální problémy. V červnu 1991 se k moci dostal na vlně velkých očekávání, ale poté, co začátkem roku 1992 schválil radikální ekonomické reformy, se mu už nikdy nepodařilo obnovit svou popularitu.
Jak poznamenal britský list The Daily Telegraph, byly to právě tyto reformy, jimž se přičítá zdevastování životní úrovně většiny Rusů. V době, kdy Jelcin úřad opouštěl, byl už v Rusku široce nepopulární osobností - podle některých odhadů jeho výkon oceňovala pouhá dvě procenta obyvatelstva.
Ruský deník Vedomosti píše: "Skutečně bylo asi naivní žádat od něj ideální vládu, ideální demokracii, ideální ekonomiku. Na to jsou potřeba léta, kdy se vytvoří tradice, instituty, vyroste nové pokolení správců věcí veřejných."
Někdejší prezidenti Ruska a USA Boris Jelcin a Bill Clinton. Foto: REUTERS/Rick Wilking
Kanadský server CTA.ca označil Jelcina za kontroverzní, rozpolcenou osobu. Zatímco za komunismu si udělal jméno tím, že slíbil zatočit s korupcí, nedokázal zabránit malé skupině byznysmenů, aby si rychle přišla na obrovské majetky. A jestliže se zasloužil o rozpad Sovětského svazu bez většího krveprolití, desetimilióny lidí upadly do chudoby, zatímco korupce uhlodávala z podpory demokratických reforem.
Za dobu jeho vlády se příjem na hlavu snížil o zhruba 75 procent a počet obyvatel klesl o více než dva milióny vinou převážně prudkého snížení úrovně veřejného zdravotnictví. Také sice rázně bránil svobodu tisku, ale současně byl expertem na manipulaci s médii.
Jelcinova pozice v prezidentském úřadě byla obtížná. Foto: ČTK/AP
Také prokremelský list Izvestija uvádí, že Jelcin hledal cestu vládnutí prakticky poslepu. "Podle všeho skutečně věřil: stačí vypustit zemi ze sevření a ona se okamžitě změní v kvetoucí a krásný stát. Nezměnila - cesta se ukázala složitější a těžší, než se zdálo v době, kdy Jelcin nad Bílým domem vyvěsil trikoloru. Ale může za to jenom on?" ptá se deník. První ruský prezident podle Izvestijí "udělal co mohl. A udělal o hodně víc, než většina z těch, kdo jej nyní viní ze všech současných ruských problémů."
Na scénu přivedl oligarchy
Jelcinova éra přinesla na politickou mapu mladé Ruské federace nový fenomén - tzv.oligarchy, tedy multimilionáře, kteří pohádkově zbohatli na privatizaci ropného a plynárenského průmyslu.
Podle kritiků "divoká privatizace" způsobila úpadek země, protože se velká aktiva dostala do rukou úzké skupiny lidí, často spřízněných s Jelcinovou rodinou. Oligarchové se ale svému dobrodinci dokázali finančně odměnit, když v roce 1996 v prezidentských volbách akutně hrozilo vítězství komunistického předáka Gennadije Zjuganova.
Za Jelcinem stál tehdy nejen Vladimir Gusinskij, ale především nynější mediální magnát Boris Berezovskij. Oba se ocitli v nemilosti za Vladimira Putina a museli se uchýlit do exilu. Velkopodnikatelé, kteří nové hlavě státu vzdorovali a nechtěli utéct, skončili ve vyšetřovací vazbě, jako např. Michail Chodorkovskij. Další oligarchové - Vladimir Potanin, Michail Friedman a Roman Abramovič - zůstávají politicky neutrální a věnují se ozdravování svých ekonomických impérií, zasažených hospodářskou krizí v roce 1998.
Mají důvod mlčet - Abramovič kdysi odkoupil od Gazpromu Sibněfť za 180 miliónů dolarů, ačkoli podle odhadů se cena pohybovala okolo 13 miliard dolarů. (rm)
List Boston Globe připomněl, že za "cara Borise" a jeho "rodiny," jak se přezdívalo okruhu jeho důvěrníků, se 22 oligarchů zmocnilo 40 procent bohatství země a že loni jen třináct procent dotázaných Rusů uvedlo, že pro jejich zemi udělal více dobrého než špatného.
