Článek
Ti, kdo pamatují vraždu Olofa Palmeho před 17 lety, srovnávají obě osudná rána. "Myslel jsem, že po Palmem se už něco podobného nemůže stát," přiznává starší muž a skrývá své pohnutí. Něco podobného si však bohužel zřejmě myslela i švédská tajná policie Säpo, která má ochranu nejvyšších představitelů své země na starosti.
Zatímco po Palmeho vraždě měli policisté podezřelého vraha, ale pro jeho usvědčení postrádali smrtící zbraň, po vraždě Anny Lindhové, která se mimochodem od místa Palmeho skonu odehrála jen nedaleko, mají naopak jen nůž, který bodal, ale konkrétní podezřelý schází. Säpo již krátce po zprávě o atentátu přiznala, že nebezpečí, které špičkové političce v době vrcholící kampaně pro či proti zavedení eura jako platidla v největší skandinávské zemi hrozí, prostě podcenila.
Premiér Göran Persson byl při oznamování smutné zprávy světu natolik blízko pláči, že oznámení na tiskové konferenci sklíčeně přečetl a pak jen vzkázal novinářům, že není schopen odpovídat na žádné další otázky. Málokdo z novinářů by však byl schopen otázku položit. I těmi, kdo s Lindhovou politicky nesouhlasili, její smrt hluboce otřásla. Útok proti ministryni drtivě zásáhl dva ze základních pilířů, na nichž si severská demokracie tradičně zakládá.
Dal ránu otevřenosti, s níž švédští a vůbec severští politikové chodí bez ochranek mezi svými voliči, protože "tak to má ve fungující demokracii přece být". A usmrtil nikoli vysoce postaveného muže, ale ženu. Ambiciózní, pragmatickou, usměvavou a oblíbenou. K tomuto faktu také myšlenky Švédů vzlétly jako první. Ne proto, že to tu žena mohla dotáhnout tak vysoko. To je totiž ve státě, jehož ministerstvo zahraničí již víc než deset let nevedl muž, zcela běžné. Ale proto, že Anna Lindhová-matka po sobě zanechala dva dospívající syny. Jako truchlící pozůstalí se teď zdaleka necítí jen oni.
