Hlavní obsah

Lukašenko se chystá na dalších pět let v čele Běloruska

Šéfa státu na dalších pět let volí v neděli obyvatelé Běloruska. Již nyní je jisté, že se jím opět stane autoritářský prezident Alexandr Lukašenko. O vítězství "posledního evropského diktátora", jehož oficiálně uznává jen Rusko, nepochybuje nikdo: ani jeho protikandidáti, ani zahraniční pozorovatelé, ať už na Západě či v Moskvě.

Lukašenko se chystá na dalších pět let v čele Běloruska

O prezidentský úřad v Minsku se kromě Lukašenka ucházejí ještě další tři kandidáti - prezidentův spojenec z běloruské liberálnědemokratické strany Sjarhej Gajdukevič, za opozici pak Aljaksandr Milinkevič a bývalý rektor Běloruské státní univerzity Aljaksandr Kozulin. Zatímco posledně jmenovaným oficiální předvolební průzkumy přisuzují zisk do pěti procent, Gajdukevič prý může "pokořit" i desetiprocentní hranici.

Lukašenkovi ale připisují státní prognózy až 78procentní podporu. Nezávislí pozorovatelé hovoří o 55 až 59 procentech odevzdaných hlasů pro Lukašenka a až šestnáctiprocentní podpoře Milinkeviče.

Kampaň se zatýkáním opozičních poslanců

O rovné předvolební kampani si přitom opoziční politici mohli nechat jen zdát. Zatímco státní televizní vysílání zhusta propaguje Lukašenka, jeho protikandidátům byla vyhrazena dvě patnáctiminutová televizní vystoupení. Soc.dem. kandidát Kozulin, který se ve svém prvním projevu otřel o běloruského vůdce, byl později brutálně zbit policií a nyní je trestně stíhán. Za vznesená obvinění mu hrozí šestiletý trest. Jeho druhé vystoupení již bylo pečlivě zcenzurováno.

V posledních týdnech policie zadržela nejméně patnáct opozičních politiků, naposledy ve čtvrtek Anatolije Lebeďka, šéfa Milinkevičova volebního štábu. Mezi zatčenými je i Milinkevičův blízký spolupracovník a šéf opoziční Běloruské lidové fronty (BNF) Vincuk Viačorka.

"Jsme rozhořčeni. Vyzývám, aby byli okamžitě propuštěni a aby Bělorusko respektovalo mezinárodní demokratické standardy," reagovala minulý pátek na masové potírání opozice během zasedání ministrů zahraničí evropské pětadvacítky v Salcburku eurokomisařka pro vnější vztahy Benita Ferrerová-Waldnerová.

Češi byli varováni

Problémy mají i mezinárodní pozorovatelé, kteří jsou pověřeni chystané hlasování monitorovat. Ve středu úřady odmítly vstup do země navzdory platnému vízu dvěma polským členům oficiální pozorovatelské mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Víza nedostala ani skupina poslanců Evropského parlamentu. Do Běloruska nebyla vpuštěna také řada zahraničních novinářů.

Za Česko by se mělo mise OBSE zúčastnit čtyřicet pozorovatelů. Podle nejmenovaného zdroje z ministerstva zahraničí byli čeští diplomaté interně varováni, že jim hrozí v Bělorusku zatčení. Minsk také předem oficiálně varoval, že vyhostí ze země všechny cizince, kteří by se účastnili opozičních mítinků. První demonstrace jsou přitom svolány již na nedělní večer, tedy krátce po uzavření volebních místností.

Džínová revoluce zřejmě bez šance

Ačkoliv stoupenci opozičních mládežnických hnutí rozdávají po běloruské metropoli džínové stužky, nepředpokládá se, že by v zemi proběhla obdoba ukrajinské "oranžové" revoluce. Běloruským opozičním lídrům chybí popularita, kterou přitahovala poutavá tvář Julie Tymošenkové, ani nesvádějí boj o život se smrtelnou otravou, která v rozpuku předvolebního klání ochromila charismatického Viktora Juščenka. Bělorusové se ovšem také bojí postihu - účastníci opozičních demonstrací jsou většinou filmováni.

Protikandidáti Lukašenka
Sjarhej Gajdukevič se narodil 1954 v Minsku. V 90. letech pracoval jako zástupce šéfa komise pro sociální zabezpečení příslušníků armády. Od roku 1995 šéf Liberálně demokratické strany Běloruska. Kandidoval už v prezidentských volbách 2001, získal 2,48 procenta hlasů. V roce 2004 byl zvolen do parlamentu.
Aljaksandr Kozulin rovněž z Minsku, nar. 1955. V letech 1988-96 působil na ministerstvu školství. V roce 1996 zvolen rektorem Běloruské státní univerzity, loni Lukašenkem odvolán. V letech 1998-2001 působil jako ministr bez portfeje. Od dubna 2005 šéf běloruské soc.dem. strany Gramada.
Aljaksandr Milinkevič se narodil v městě Grodno 1947. V letech 1978-2000 učil na tamní univerzitě. Před volbami 2001 působil jako šéf volebního štábu Lukašenkova protikandidáta Semjona Domaše. V říjnu 2005 zvolen společným kandidátem demokratické opozice v nedělních volbách.

List Wall Street Journal upozorňuje také na opačnou tvář běloruské reality. Autoritářský režim Lukašenka zemi zajistil i relativní prosperitu. Běloruská ekonomika loni vzrostla o osm procent, předloni o deset. Děje se tak zejména díky exportu levné ropy, kterou Minsk nakupuje v Rusku a vyváží do zemí Unie.

Jak vládne Lukašenko

Alexandr Lukašenko vládne Bělorusku železnou pěstí od roku 1994, kdy do prezidentského křesla usedl jako ne příliš známý poslanec. Záhy po nástupu do čela státu soustředil ve svých rukou veškerou moc. Tu si dál upevňuje pomocí referend a kontroverzních výnosů.

 

Předloni si v referendu například nechal odsouhlasit změnu ústavy, jež mu povolila potřetí kandidovat v prezidentských volbách. Na Západě ale není tento jedenapadesátiletý bývalý politruk a kolchozník vítán. Unie kvůli jeho stylu řízení země již několikrát hrozila Bělorusku sankcemi a USA mu zakázaly vstup. Opozice a západní vlády Lukašenka obviňují z pronásledování politických oponentů, umlčování nezávislých médií a z volebních podvodů.

 

Lukašenko si s tím ale hlavu neláme. V červnu 2002 byl poprvé nad dvěma opozičními novináři vynesen rozsudek tzv. omezení svobody. Tento nový druh trestu znamená nucené práce pod dozorem policie.

 

Lukašenko proslul i řadou dalších kontroverzních nařízení: běloruská rádia například musejí vysílat nejméně pětasedmdesát procent domácí hudby, aby se z nich nelinulo moc ruského popu.

 

Díky zákonu z dubna loňského roku jsou modelky, které se objevují ve veřejných reklamách - ať už na billboardech, v televizi, v novinách či časopisech - pouze Bělorusky. "Naše ženy jsou mnohem krásnější než ve Francii, v Německu či kdekoli jinde," zdůvodnil příkaz Lukašenko.

 

Mezi méně zábavné pak patří rozhodnutí, kvůli němuž mohou státní úředníci a nejvyšší představitelé státu jezdit na služební cesty do zahraničí maximálně na dva dny. Výjimku uděluje pouze prezident. Podle jiného výnosu nesmějí soukromé společnosti a nestátní média používat v názvech slova "běloruský" a "národní".

Lukašenko také umí hrát na nacionalistickou strunu Bělorusů, když se staví do opozice nejen vůči Západu, ale občas se vymezuje i vůči Moskvě. Nezavedl například jako jednotnou měnu ruský rubl, odmítá poskytnout ruskému Gazpromu kontrolu nad běloruskými plynovody. Přitom ale nešetří prohlášeními o možné integraci obou zemí.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků