Jižní Korea

Korejská republika, která vznikla 15. srpna 1948, patří mezi přední světové ekonomiky, je členem skupiny G20. Zaostalá zemědělská země prodělala od konce korejské války prudký rozvoj a v posledních dekádách i demokratizaci. Její politika je však stále ovlivněna konfrontačním postojem KLDR. Technologický gigant hraje prim v oblasti elektroniky a optiky, ale i ve strojírenství, je předním výrobcem lodí, automobilů i zbraní.

Korea, kterou anektovalo v roce 1910 Japonsko, získala nezávislost po konci druhé světové války. Sever osvobodil Sovětský svaz, který slíbil, že vstoupí tři měsíce po ukončení bojů v Evropě do války proti Japonsku. I když japonský císař Hirohito 15. srpna 1945 oznámil kapitulaci, boje s kuantungskou armádou pokračovaly až do 20. srpna, kdy kapitulovala. Severokorejský Čchongdžin byl osvobozen 16. srpna, o osm dní později dosáhla Rudá armáda Pchjongjangu, nepřekročila však 38. rovnoběžku, která stanovila mez jejího postupu, i když se Spojené státy se vylodily v Inčchonu až 8. září, šest dnů po podepsání kapitulace Japonska.

Američané neuznali na jihu spontánně vzniklou Korejskou lidovou republiku a ustavili na Jihu okupační správu. Hledali, kdo by mohl stát v čele země, u Národních výborů tvořených bojovníky proti Japoncům jim vadila levicovost, jim blízcí politici ale většinou kolaborovali s Japonci. V půlce října proto převezli v říjnu do Soulu exilového politika I Sung-mana (dříve známého jako Li Syn-man), který žil dlouho v USA.

I když obě supervelmoci počítaly, že se Korea sjednotí, vznikly na jejich území vlády, které jim vyhovovaly. V únoru 1946 se na severu stal předsedou Prozatímního lidového výboru v Severní Koreje Kim Ir-sen, na jihu stanul v témže roce v čele vlády I Sung-man, i když měl v zemi minimální podporu. Mnohým obyvatelům vadilo, že nebyla provedena pozemková reforma a své pozice si udržovali bohatí vlastníci půdy, majitelé továren i kolaboranti s Japonci, kteří působili i v policii. První protesty propukly už v prosinci 1945, ale mnohem větší bylo podzimní povstání z roku 1946, kdy byla nasazena k jejich potlačení i armáda a situace místy hrozila přerůst v občanskou válku.

O podobě nové sjednocené Koreje měly rozhodnout v roce 1948 celonárodní volby pod patronací Prozatímní komise OSN. Pchjongjang ale jejich konání odmítl. Na jihu v nich 10. května zvítězil I Sung-man a 15. srpna vyhlásil Korejskou republiku, kterou OSN uznala. Pchjongjang na to zareagoval a 9. září vyhlásil Korejskou lidově demokratickou republiku (KLDR) v čele s premiérem Kim Ir-senem.  Po vyhlášení nezávislosti obou zemí se z Korejského poloostrova stáhli jak Američané, tak Sověti.

Situace se však neuklidnila. Na jihu pokračovaly protesty, v listopadu 1948 musel I Sung-man, který postupně zlikvidoval své protivníky, vyhlásit stanné právo, protože propukla další vzpoura. Zásah armády si vyžádal 15 000 mrtvých. Odhaduje se, že protesty na jihu si do vypuknutí korejské války vyžádaly na 100 000 lidských životů. Třicet tisíc jich bylo internováno pro podezření z podpory komunistů a 300 000 jich bylo v převýchovných táborech ligy Bodo.

Po vyhlášení samostatnosti obou Korejí také přibývalo střetů na hranicích zejména na západě země. První významnější střet začal 4. května 1949 u Kesongu a za čtyři dny si vyžádal si stovky obětí, největší ale propukl 4. srpna téhož roku na Ongdžinském poloostrově, když 5000 severokorejských pohraničníků napadlo jihokorejské jednotky, které držely kopec na severokorejském území, a rozprášilo je.

Na stejném místě propukl 25. června 1950 další střet, který se rozrostl se ve tři roky trvající válku, která si vyžádala čtyři miliony obětí. Za tři dny duněly severokorejské tanky Soulem. Severokorejský postup na jih pokračoval, i když OSN hned první den odsoudila agresi a povedlo se schválit i rezoluci na pomoc napadené zemi, takže se okamžitě utvořilo velitelství sil OSN a první američtí vojáci byli nasazeni do bitvy u Osanu 5. července.

Na konci července držely síly OSN a Jihokorejci s vypětím všech sil jen Pusanský perimetr na jihovýchodě země. Zlom přišel až 15. září, když se Američané vedení Douglasem MacArthurem vylodili v týlu u Inčchonu. Do konce září byli z Jižní Koreje všichni severokorejští vojáci vytlačeni, většině se ale podařilo zavčas se stáhnout.

Postupující se jednotky se ale na 38. rovnoběžce nestavily, když ji kromě jihokorejských jednotek překročili i Američané, zasáhla Čína, vyslala do Koreje své „dobrovolníky“. Ti u hranic s Čínou v prosinci rozprášili postupující Američany, do konce roku je zahnali za 38. rovnoběžku a v lednu dobyli Soul. Pak se jejich postup zadrhl a byli zatlačeni zpět.

V polovině roku 1951 se válka proměnila ve statickou zákopovou a začala dlouhá jednání o míru. Na začátku roku 1952 se podařilo vytýčit novou demarkační linii, protože se ale nevedlo vyřešit otázku repatriace zajatců, bylo příměří uzavřeno až 27. července 1953.

Dohodu podepsaly Velení sil OSN na straně jedné a velitelé Korejské lidové armády a Čínských lidových dobrovolníků na straně druhé. Jižní Korea ji nesignovala. Na dodržování příměří dohlížela Dozorčí komise neutrálních států, ve které bylo Švédsko, Švýcarsko, Polsko a Československo.

>> Více o korejské válce čtěte zde <<

Na jihu zůstal po podepsání příměří u moci autokrat I Sung-man, který si svůj mandát opakovaně prodlužoval. Jeho vláda skončila v roce 1960 po studentských bouřích. Demokratizační proces ale nepokračoval, v roce 1961 se po puči dostal k moci generál Pak Čong-hui, autokrat, který zemi tvrdě vládl až do roku 1979. Za něj se Korejská republika proměnila z chudé zaostalé země v mohutně se rozvíjející ekonomiku. V roce 1979 zastřelil Paka šéf jeho ochranky, doby vlády armády však neskončily, v roce 1980 se moci chopil generál Čon Tu-hwan, který vyhlásil stanné právo a nechal brutálně potlačit studentské protesty v Kwangdžu.

Svým nástupcem jmenoval Ro Te-u, ten však nepřímou volbu odmítl, nechal uskutečnit přímou volbu, ve které v roce 1987 vyhrál a zahájil demokratizační proces, který vyvrcholil v devadesátých letech, když se v roce 1993 stal prvním demokraticky zvoleným prezidentem Kim Jong-sam.

Že má manýry svého otce, generála Pak Čong-huie, dokázala prezidentka Pak Kun-hje, která v čele země stála v letech 2013 až 2017. O prezidentské křeslo nakonec přišla kvůli korupčnímu skandálu její důvěrnice, která s vědomím prezidentky lákala z bohatých firem peníze pro nadace, které řídila. 

Soud na základě odvolání parlamentu zbavil prezidentku moci v březnu 2017. Následně byla během soudního procesu uznána vinnou i z dalších obvinění včetně vydírání a korupce. Do vězení byla poslána na 25 let, k tomu měla zaplatit 18 miliard wonů (350 milionů korun).

V čele země ji nahradil syn severokorejských uprchlíků Mun Če-in.

Tomu se povedlo významně pokročit ve vztazích se Severní Koreou, kdy na jaře 2018 vyjednal společné setkání se severokorejským lídrem Kim Čong-unem. Bylo to poprvé od konce korejské války, co vůdce KLDR vstoupil na půdu svého jižního souseda. Odstartovala tím série vzájemných setkání, která mírní napětí na Korejském poloostrově.

V roce 2022 se po přímé volbě stal prezidentem země Jun Sok-jol.

Demokratizace uspíšila další rozvoj ekonomiky, takže Jižní Korea patří mezi desítku největších ekonomik světa (data z roku 2021). Od devadesátých let klade důraz na moderní technologie, i když rozvíjí nadále strojírenství, patří mezi největší výrobce lodí včetně moderních válečných, je významným producentem automobilů i zbraní, vyvinula vlastní moderní nadzvukový cvičný letoun T-50 Golden Eagle, který lze využít i jako lehký stíhací a bitevní, houfnice i supermoderní tanky K1 a K2. Vyrábí i rychlovlaky.

Ke klíčovým odvětvím patří elektronika, optika, robotika, nanotechnologie i biotechnologie. Země se pokoušela prosadit i v oblasti klonování, ale pověst jí poškodily podvody v této oblasti.

Jižní Korea se dokázala rychle zotavit i ze dvou velkých krizí, které ji zasáhly, v roce 1997 na ni dopadla asijská finanční krize a v roce 2008 světová finanční krize. Ekonomiku země do budoucna ale ohrožuje postupné stárnutí bohatnoucí populace a také komplikovaná struktura čebolů, konglomerátů podniků propojených se státní správou, jaké byly typické pro Japonsko třicátých let, kde se jim říkalo zaibacu. V Japonsku ale byla po válce jejich struktura rozbita.

Korejská republika je jedním z největších mimoevropských obchodních partnerů ČR, v Nošovicích vybudoval Hyundai závod na výrobu automobilů a společnost Korean Air v roce 2013 vstoupila do ČSA s cílem využít Prahu jako hlavní evropské letiště a z ní létat dále.

Jihokorejská politika je stále silně ovlivňována faktem, že Dohoda o příměří, která ukončila boje v rámci korejské války, nebyla nikdy vystřídána mírovou smlouvou, takže jsou obě země de iure ve válce. Severní soused potýkající se s hospodářskými problémy navíc v posledních dvaceti letech často stupňoval své hrozby vůči Soulu i USA, testuje balistické rakety a podnikl řadu jaderných zkoušek. Od roku 2021 se ale vztahy mezi oběma zeměmi mírně zlepšují.

I přes významné pokroky ve vztazích se severním sousedem tak musí Korejská republika udržovat velkou a moderně vyzbrojenou armádu. Důraz klade i na těsné vztahy s USA, jejichž vojáci jsou v Jižní Koreji stále přítomni. Napětí se projevuje i v životě obyvatel, kteří čelí značné kontrole ze strany státu i propagandě. Ovlivňuje i politiku, která je vychýlena značně napravo, což se týká i levicovějších stran, které se snažily o otevřenější politiku vůči Pchjongjangu.

Hrozba ze severu ovlivňuje i ekonomiku, země musí udržovat nákladnou armádu, politická nejistota oslabuje korejskou burzu i won. Na druhou stranu Korejská republika částečně těžila i ze společné průmyslové zóny v Kesongu v Severní Koreji, kde jihokorejské podniky využívaly levné severokorejské pracovníky síly. Po krátké roztržce, kdy Pchjongjang v roce 2013 na několik měsíců zónu uzavřel, nakonec Jihokorejci na začátku roku 2016 rozhodli o stažení svých pracovníků ze zóny.

Jižní Korea stále počítá se sjednocením země, v ústavě je Korejská republika definována jako země zahrnující obě Koreje. V Soulu působí i ministerstvo pro sjednocení, které by však bylo vzhledem k odlišnému vývoji v posledních šedesáti letech a v diametrálně odlišné ekonomické situaci velmi obtížné.

Korejská republika zaujímá jižní část Korejského poloostrova, má rozlohu víc než 100 000 km2. V zemi žije přes 50 milionů obyvatel, především Korejců, nejpočetněji jsou zastoupeni křesťané a pak buddhisté. Hlavním městem je cca 10milionový Soul, celá aglomerace s dalšími městy u ústí řeky Han čítá ale přes 25 milionů lidí.

Jižní Korea je ze třech stran omývána moři, na západě Žlutým, na východě Japonským. Na severu sousedí s Korejskou republikou. Součástí země je na 3000 ostrovů, na jednom z nich jménem Čedžum se nachází nejvyšší hora, vyhaslá sopka Halla (1950 m).

Většina území je pokryta nevysokými, ale příkrými a rozeklanými horami, jen na západě a jihovýchodě země jsou větší nížiny, které zaujímají asi třetinu rozlohy země, ve kterých se pěstuje rýže, neustále více jsou nížiny zastavovány.

Podnebí je mírné až subtropické vlhké s jasně oddělenými ročními obdobími a výraznými teplotními rozdíly. V zimě klesají teploty pod bod mrazu, protože podnebí ovlivňuje tlakový útvar nad Sibiří přinášející chladné větry. V s teplotami kolem třiceti stupňů je období dešťů a přicházejí i tajfuny.