Článek
Pokud nezasáhne proti pokračujícím masakrům v Sýrii, označí ho kritici za slabého muže, který nemá strategickou vizi a pomíjí, že Asad útočí na vlastní lid a kašle na mezinárodní právo, píše Rosa Brooksová v analytickém článku Zraněný obr.
Muž v Halabu truchlí nad smrtí svých dětí.
Jestliže sáhne k vojenské akci, bude označen za bezohledného jestřába, který se zpronevěřil svým zásadám, neboť právě on odmítal útok na Sýrii. Opět mu bude vyčítáno, že postrádá strategickou vizi, protože samotný letecký útok není řešení a řešení syrské krize se nikde nenabízí, neboť bude muset stát na kompromisu.
Bude čelit kritice, že při leteckých útocích umírají civilisté a že pohrdá mezinárodním právem, protože útok podnikl bez mandátu OSN, neboť v Radě bezpečnosti neprojde akce, která by schvalovala vojenské akce proti Sýrii. Rusko a Čína, které mají právo veta, ji zablokují.
Obama pod tlakem
Odmítnutí britských poslanců zhoršilo Obamovu pozici bez ohledu na to, že mluvčí Národního bezpečnostního úřadu řekla: „Rozhodnutí prezidenta Obamy bude vedeno tím, co je v nejlepším zájmu Spojených států. Je přesvědčen, že jsou tu klíčové zájmy Spojených států a že země, které porušují mezinárodní normy ohledně chemických zbraní, musejí být přivedeny k odpovědnosti.“
Torpédoborec USS Ramage se střelami Tomahawk s plochou dráhou letu je jednou z amerických lodí ve Středozemním moři.
Obama ztratil podporu dlouholetého spojence, Londýn za ním stál nejen politicky, ale i vojensky. [celá zpráva]
Podpora Británie by mu pomohla na domácí scéně, protože v americkém Kongresu sílí hlasy těch, kteří chtějí, aby Kongres i omezenou akci schválil, i když o akci trvající méně než 60 dnů může rozhodnout sám prezident, uvedl list Financial Times. [celá zpráva]
Obama si je rizik intervence vědom. Již dříve řekl CNN, že „situace v Sýrii je velmi obtížná a názor, že Spojené státy mohou nějak vyřešit sektářský konflikt, což je komplexní vnitrosyrský problém, je přeceňován“.
Paluba letadlové lodi USS Nimitz s letadly typu Hornet, Hawkeye a Prowler a vrtulníkem Seahawk
I v Sýrii mohou americké letouny, rakety a vrtulníky zničit syrské tanky, letadla nebo továrny na výrobu chemických zbraní. Ovšem ani takovýto útok, i kdyby vedl k pádu Asada, nezmění Sýrii v demokratický stát.
Občanská válka hnaná sektářskými motivy může pokračovat a její zvládnutí v roce 2006 a 2007 v Iráku patřilo k nejtěžším úkolům amerických ozbrojených sil. Bylo to mnohem těžší, než porazit armádu Saddáma Husajna. Kořeny sektářského násilí se však nepodařilo vymýtit a nyní opět se rozhořelo. V červenci si násilí vyžádalo 1057 obětí a v srpnu pokračuje neztenčenou silou. [celá zpráva]
Hrozby z Íránu a sud prachu
Obama musí jednat velmi opatrně. Írán už dal najevo, že na útok na Sýrii bude reagovat. [celá zpráva]
Sud prachu, jímž je Blízký východ, by však mohl explodovat a státy, které vznikly uměle podle toho, jak si koloniální mocnosti rozparcelovaly po první světové válce území, mohou zaniknout a objeví se nové na národnostním nebo náboženském základě. To by provázela mnohem krvavější válka, než byla ta na území bývalé Jugoslávie.
Rosa Brooksová to píše jasně: „Amerika nemůže vyřešit problémy Sýrie. Nebo Egypta. Nebo většiny jiných zemí. Američané občas nevědí ani jak vyřešit svoje.“
Šňůra neúspěchů upadající velmoci
Obama navíc čelí neúspěchům. Usáma bin Ládin je sice po smrti, ale Al-Káida opět vystrkuje růžky. Je aktivní v Jemenu a právě v Iráku a v Sýrii, kde se k ní přihlásila fronta An-Nusra. A končící válka v Afghánistánu také nebyla americkým vítězstvím.
Vztahy s Ruskem se Obamovi restartovat nepodařilo a v Asii se snaží USA vydobýt silnější postavení ve chvíli, kdy už je zaujala Čína.
Brooksová dodává: „Spojené státy jsou upadající říší a americké století patří definitivně minulosti. Už nemohou formovat svět podle svých představ.“
Nedaří se jim ani si spojence koupit, peníze, které dávají Pákistánu, Egyptu nebo Afghánistánu nezaručují jejich loajalitu. To by však podle Foreign Policy nemělo vést k izolacionismu, ale k reálnějšímu pohledu na svět. Spojené státy jsou stále největší vojenskou mocností. Tak jako dokázaly v roce 2001 během pár týdnů odstavit od moci afghánský Tálibán, povedlo se jim dosáhnout pádu Muammara Kaddáfího v Libyi. A jejich konce není třeba litovat, stejně jako není třeba litovat konce Saddáma Husajna.