Zbraně syrské armády jsou zastaralé, stále ale budí obavy

Jen do března 2012 přešlo na stranu povstalců asi šedesát tisíc vojáků a důstojníků, což je zhruba čtvrtina dnešního početního stavu syrské armády. Za uplynulý rok se k nim zřejmě přidali ještě mnozí další, jak naznačuje srovnání s dobou před vypuknutím občanské války, kdy měla syrská armáda asi 480 tisíc mužů. Naproti tomu podíl zběhlých generálů byl zatím nižší, nejvýše dvacetina z celkem 1200.

Četné dezerce a občanská válka přispěly k tomu, že podle webové stránky globalfirepower.com se dnes Sýrie řadí na 39. místo v síle světových armád. Dalece tak zaostává nejen za USA (1.), ale i za svými sousedy, Tureckem (11.) či Izraelem (13.).

Přesto nemůže ani Západ Bašárovy síly podceňovat. Obavy budí zejména syrský systém protivzdušné obrany. Je nejen organizačně vyspělejší, ale je do něj také zapojeno mnohem více zbraní, než bylo například v Libyi, kterou před dvěma lety celkem beztrestně bombardovali Francouzi a Britové. Igor Suťjagin, který byl předán Západu v roce 2010 při výměně špionů, uvádí, že syrské baterie S-200 jsou schopny poslat během několika minut do vzduchu 240 protiletadlových raket.

Mnohé ze syrských zbraní jsou ovšem letité, stejně jako velká část ostatní vládní výzbroje, která pochází ještě z časů bývalého Sovětského svazu, který ji sem dodával.

Syřané používají i zbraně, jež jim prodalo ještě Československo (obrněná vozidla OT-62 a OT-64, část tanků T-72, protitankové střely RPG-75). Zastaralá je i velká část bojového letectva, které ale disponuje čtyřiceti sovětskými stíhačkami Mig-29, jež lze ještě dnes nasadit proti západním vzdušným silám.

Není jasné, do jaké míry a jak změnily Asadovu zbrojní situaci ruské dodávky v posledních letech.

Pieter Wezeman ze Stockholm International Peace Research Institute, který se specializuje na přesuny zbraní po světě, ale varuje: „Během několika minulých let jsme viděli, že Rusko dodává několik protiletadlových systémů. Syrská vláda skutečně zvýšila svou způsobilost.“

Proti povstalcům měla syrská armáda prozatím několik výhod – kromě množství zbraní, byť i nemoderních, má jasnou velitelskou strukturu a daleko větší pohyblivost. Tu zajišťují nejen tisíce obrněných vozidel, ale i vrtulníky.

Je ale otázka, zda právě tyto výhody budou mít nějakou cenu v případě očekávaného vzdušného vojenského úderu Západu a do jaké míry přetrvají i po tomto zásahu, který by nepochybně mířil zejména na centra protivzdušného systému, jejž potřebuje vyřadit.

Těžká dvouletá válka armádu samozřejmě vyčerpala. Podle odhadů britského International Institute of Strategic Studies (IISS) čítají nyní její plně použitelné síly možná jen padesát tisíc mužů.

Vláda proto sahá po lokálních milicích, tzv. Národních silách obrany, na něž přenáší stále víc úkolů zejména při kontrole a zajištění prorežimních území. Damašek využívá i síly libanonského Hizballáhu.

Musí tak činit i proto, že po vlně dezercí v minulosti je režimu plně oddána pouze část armády, totiž speciální síly a elitní jednotky, které podle IISS představují asi čtvrtinu ozbrojených sil.

Armáda se tak skládá ze dvou částí: z loajálního jádra a méně spolehlivých složek. Aby se omezilo riziko dezercí, jsou při bojových akcích tyto dvě „vrstvy“ různě kombinovány.