Čeští vojáci měli letos zatím velké štěstí, i když povstalci nejméně jednou denně raketami ostřelují základny ve Wardaku a Lógaru. Naštěstí nemají dobrou mušku a většina raket skončí v okrajových zónách. Přesto každý útok, jako ten čtvrteční na základnu Shank v Lógaru, je stresujícím okamžikem.

Po zaznění varovného signálu, který se automaticky spustí poté, co radary zachytí letící raketu, musí všichni k zemi a po deseti vteřinách zmizet nejkratší cestou do nejbližšího krytu z betonových panelů a pytlů s pískem.

Tam musí všichni čekat, než je poplach odvolán. „Někdy tu jsme i několikrát za den,“ řekly v krytu Právu pracovnice rekonstrukčního týmu.

FOTO: Archiv Právo, Právo

V terénu čekají miny

Mnohem nebezpečnější jsou výjezdy obrněnými vozy do terénu, kde čekají miny, ale i ty se Čechům letos vyhýbají. „Zatím jsme měli štěstí, že jsme nemohli vyzkoušet, co ty mašiny vydrží,“ řekl Právu rotmistr Ladislav K., šéf dílen na základně Shank, jehož podřízení tak opravují jen standardní poruchy, jako jsou rozbitá ložiska a zanesené filtry.

Ne všichni Češi za pět let v Afghánistánu měli takové štěstí. Po nájezdu na minu zemřeli již dva vojáci, další zemřel v přestřelce, jeden po útoku atentátníka a jeden pod sesuvem půdy. Pro americké a britské vojáky, kteří jsou v bojových jednotkách, je to skoro denní chleba.

V Lógaru je dvě stě českých vojáků, kteří mají za úkol jistit české inženýry a vodohospodáře, kteří tu již pět let staví školy, policejní stanice a vodní nádrže.

„Je také štěstí, že jezdíme do bezpečnějších míst, protože kde je nebezpečno, nemá smysl nic stavět,“ řekl mluvčí rekonstrukčního týmu v Lógaru Jan Šulc.

Mezi dvěma kameny

Na rozdíl od minulých let si vojáci už ani nestěžují na obrněnou techniku. Kromě vlastních aut Iveco, Dingo a Pandur používají i dvacet speciálních obrněnců Mrap, které jim zapůjčili Američané. Tyto vozy jsou speciálně postavené proti minám.

Rekonstrukční tým letos už pouze dokončuje rozdělané projekty a na konci roku odjede domů. V Lógaru zůstanou hlavně instruktoři afghánských policistů. Už teď každé dva měsíce vycvičí okolo padesáti ochránců zákona, kteří přímo z učeben zamíří do všech koutů rušného Afghánistánu.

„Za devět měsíců se musí naučit vše, aby obstáli na ulici před různými útoky nepřátel,“ řekl Právu velitel instruktorů major Luboš Š.

Práce policistů je sice na místní poměry dobře honorovaná, ale patří mezi nejnebezpečnější zaměstnání. Nejenže jsou v první linii proti povstalcům, častokrát musí čelit i vydírání a únosům rodinných příslušníků.

Podle náčelníka generálního štábu Vlastimila Picka, který na konci června končí v čele armády a který naposledy přijel pozdravit české vojáky, je potřeba hlavně ocenit vojáky, kteří v provincii Wardak dohlížejí na afghánské vojáky přímo v bojových akcích.

„Podle mého jsou v nejtěžší situaci, protože jsou mezi dvěma mlýnskými kameny, nikdy totiž nevědí, z které strany na ně zaútočí,“ řekl Právu Picek.

Naráží na fakt, že nejenže jsou často s Afghánci přímo v bojové akci, ale zároveň jim nemůžou plně věřit. Několikrát se totiž stalo, že afghánský voják postřílel koaliční vojáky, s kterými byl v jednom týmu. Do této náročné mise proto armáda nasadila jen zkušené vojáky, z 55 mužů jsou v Afghánistánu poprvé jen čtyři.